Mlýn v Těchobuzi

Obrázek uživatele ef77

Kořenářka

Z povídky: 

„Andělo, pocem,“ zasyčí hospodyně. Anděla vklouzne na mlat. Hospodyně jí vrazí do ruky svazek kopru jako otep.

„Vezmi to kořenářce, tohle nemůžeme v životě užít sami. Vem to zadem, přes sad, ať tě starej rači nevidí.“

„Pán Bůh vám to oplať, děvenko,“ kořenářka zručně přiváže otep k trámu, „a sedni si na chvilku, dyť seš jak bzdina. Ten ras z vás kůži dře.“

Anděla sedí. Mlčí. Nohou kreslí do podlahy malé kroužky.

„Tak to vyklop,“ vyhrkne kořenářka rázně, a pak už jen, celá zkoprnělá, naslouchá vodopádu slov.

Obrázek uživatele ef77

Večer

Z povídky: 

Stázi se zasněně odstrojuje.

Nakonec to byl pěkný den, přežila otcovo tlachání a ukradla si letmou chvilku v sadu, kdy k ní mluvil, ach, tak přesladce.

Anděla odestlala, teď přešlapuje ve dveřích, odkašle si, pak začne něco vykládat, Stázi ji zpočátku ani nevnímá.

„…ty voči, milostslečno, ty voči jako černý studně, ten pohled, jako když mráz žehne, já jim nechci radit, ale nechaj ho bejt, najde se onačejší…“

„Andělo!“, přeruší ji rázně, „nemyslíš, že tyto úvahy služce nepřísluší?“

Obrázek uživatele ef77

Oběd

Z povídky: 

Stázi není schopná polknout ani sousto.

Přetrpěla mlčky řvaný žalozpěv nad zlaťáky, vyhozenými z okna, když každá podruhyně si najde chlapa bez rozhazování, zatímco cumploch ze mlejna na to potřebuje bankety, teď mlčky snáší otcovo blábolení o obilí a mletí, o drahotě a daních.

A k tomu všemu Anděla, roztržitá a rozklepaná, s rukama volšovýma.

Obrázek uživatele ef77

Mladá

Z povídky: 

Ráno jako malované, slunce jí na tvář kreslilo obrázky, až vstala, nechala se vést náhlým rozmarem a vyběhla ven do sadu, do trávy mokré rosou.

Teď stojí na zápraží, bosé nohy studí, dívá se na Andělu, jak vytrhává z husí mrtvolky poslední brky, a myšlenky se jí toulají bůhvíkde.

Kdysi snívala o tom, jak tu jednou bude paní. Mlynářka. Ta, která sedá v kostele v první lavici, v krajkách, čepec naškrobený.

Dokud jí otec nevysvětlil, kde je její místo a co se od ní čeká.

Kinder, Küche, Kirche.

Obrázek uživatele ef77

Na dvoře

Z povídky: 

„Mladá pozvala novýho myslivce na voběd, šak už má taky roky na vdávání,“ hospodyně neomylně vybere z hejna husí tu nejtučnější a podá ji Anděle.

„A von nevypadá, že by mu to vadilo, porád se tu vometá, jak de mladá na humna, už pádí z lesa jako čert. Kytičky jí váže, vočkem mrká. A pěknej mládenec to je, to zas jo. Když ten starej škrťa dá holce aspoň trochu slušný věno, do podzimka je shodí z kazatelny.“

Z husího krku vytryskne proud krve a potřísní Anděle ruce.

„No tak nebul, přece. Tumáš, vysmrkej se. Z něčeho ten voběd uvařit musim.“

Obrázek uživatele ef77

Anděla

Z povídky: 

Vstala před kuropěním, připravila kamna, nasypala slepicím, podojila krávu, nanosila vodu.

Když mladá vstala, přinesla jí houstičku, hodila peřiny do oken, naštípala dříví, zatopila a postavila na oběd.

Umyla nádobí, zametla, připravila si loktuši a šla na trávu.

Teď si chladí nohy v potoce, snad si nikdo nevšimne, že se zastavila, mlynář hlídá mleče, mladá sedí pod hruškou a malátně odhání mouchy, dělají jako zjednané, přijde bouřka. K něžné šíji se přisaje ovád, mladá vyletí.

„Dovolíte?“

Obrázek uživatele ef77

Mlýn v Těchobuzi

Z povídky: 

Slunce, modré nebe, zlaté obilí. Letní den marnotratně rozhazuje své půvaby do daleka, až tam, kde odbíjí polední zvon. Ospalá neděle.

Jen v mlýně ruch a shon, tady se pracuje svátek nesvátek. Sem ospalost nepatří, jen olověný spánek pro sedřené, ale k němu předaleko.
Stárek a mleči, čeledíni a služky kmitají v rychlém crescendu, secvičený sbor hnaný býčím řevem nemilosrdného mlynáře. Tváře stažené strachy, krok stranou znamená pád.

Ten, který vše pozoruje z přítmí lesa, se usměje, pohlédne na svůj šat a v duchu mávne rukou. Je to klišé, ale ať.

Stránky