Hlubina

Voda je temná a kalná a táhne. K sobě. Dolů. Do zimy. Do tmy. Do ticha. Když si Petr Klein před chvílí stoupl na břeh a podíval se dolů, měl dojem, že rybník nemá dno a že on sám ztrácí rovnováhu; raději se otočil a vrátil zpátky. Petr se vody nebojí. Ale má respekt k živlům, které nezná.
Petr je z Tábora. Rybníků jsou v okolí mraky, ale do většiny z nich by nestrčil nohu. Je zvyklý na čistou, průzračnou vodu bazénů, v jakých ještě na policejní akademii trénoval plavecké styly a snil o olympiádě.
Do tohohle rybníka by nestrčili nohu ani místní. Prý se potmě bojí chodit kolem. Jako kdyby na konci dvacátého století věřili na vodníky. Jakmile se rozkřiklo, že je v rybníku mrtvola, najednou se přestali bát a začali tlačit kolem policejní pásky.
„Můžu vidět tělo?“ zeptala se vyšetřovatelka Millerová ze zvláštního oddělení v Praze. Zvláštně vypadá určitě. Je bledá a celá v černém, má dlouhou sukni a těsný tenký svetr.
Petr nadzvedne plachtu, aby se Millerová mohla podívat na tělo. Čumilové zacouvají, jako kdyby se báli, že na ně mrtvý Honza Svoboda vyskočí zpod plachty. Není na něj hezký pohled. Dvanáct hodin ve vodě změnilo lidskou tvář v modré oteklé cosi pokryté kousky vodních rostlin.
S Millerovou to ani nehne.
„V kolik hodin odešel domů?“
„Podle hodin v hospodě asi v jedenáct večer,“ odpověděl Petr.
„Chodil tudy sám často?“
„Ne,“ ozval se z hloučku čumilů kluk kolem dvacítky. „Chodí na pivo s Pepou Krejčím a Davidem Němcem.“
„Chodívají touhle cestou?“ zeptala se Millerová.
„Včera bylo jasno,“ odpověděl kluk vyhýbavě. „Co vím, tak choděj po silnici.“
Mezi lidmi to zašumí.
Millerová vstala, strčila si za ucho pramen vlasů, který jí utekl z uzlu, a vstoupila na molo. „Kde přesně jste ho našli?“
„Asi metr od mola, směrem k nám. Byl zamotanej ve vodní trávě, jen ruka byla nad hladinou.“
Ona se sehnula a podívala do vody.
„Slečno, dávejte si pozor,“ ozval se z hloučku nakřáplý hlas. „Ten rybník je prokletý. Honza není první, kdo se tady utopil.“ Česneková baba. Petr už o ní párkrát slyšel. Prý má kolem domu rozvěšený česnek a peče koláče pro víly.
„Není prokletý,“ odpoví Millerová. „To bych poznala.“
Česneková baba z ní musí mít radost.

Když si Millerová prohlížela fotografie v zasedačce táborské kriminálky, Petr šel uvařit kafe do kuchyňky. Přišel za ním jeho o deset let starší kolega Ivan, podíval se, zda je v konvici dost vody i pro něj, a vytáhl ze skříňky svůj hrnek.
„Je ti jasný, jak to dopadne, že,“ prohodil.
Petr se na něj nechápavě podíval. „Přiznám se, že není. Dodnes jsem nevěděl, že nějaké zvláštní oddělení existuje.“
„Jednou jsem s nimi měl tu čest, tos tady ještě nebyl. Odřeli jsme všechnu práci, zničehonic přišli oni, sebrali nám případ, všechno odvezli a už jsme o tom neslyšeli.“
„Pitvy si dělám sama,“ promluvila Millerová ode dveří. „Pokud to někdo neudělá dřív, než zjistím, že případ spadá do mého oboru.“
Petr něco plácl a podal jí hrnek s kávou. Ivan se tvářil, že tam vůbec není.

Druhý den přijela Millerová po obědě a vyžádala si pitevní zprávu. Ivan jí bez řečí podal složku a nabídl kafe. Se soudním ráno mluvil. Žádný důvod pro sebrání případu se nekonal.
„Krevní výrony a oděrky v oblasti krku bez strangulace, voda v plicích,“ zamumlala Millerová. „Takže udušení z utopení. Pohmoždění krku, které ho nezabilo.“
Ivan pokrčil rameny. „Říkal jsem vám to.“
„Do zítřejšího rána by se měly objevit pohmožděniny,“ odtušila ona.
„Vy jste soudní?“
„Něco na ten způsob. Co se říká po okolí o tom rybníku?“ zeptala se náhle.
„Oblíbený místo sebevrahů a opilců,“ řekl Ivan. „Za posledních nějakých šest let se tam utopili tři lidi. Všechna úmrtí beze svědků, některá trochu nejasná. Lidi začali vymýšlet všelijaké teorie. Znáte to.“
„Třeba?“ vybídla ho Millerová. Neznělo to jako předstíraný zájem za účelem udržení konverzace.
„Šest let nazpátek těhotná holka. Nezanechala dopis, ale podle svědků plánovala sebevraždu. Před pěti lety tady kempovala parta cyklistů a ráno jednoho našli ve vodě. Měl pár podezřelých čerstvých modřin na ruce. Cizí zavinění jsme vyloučili, opilý nebyl, žádný sebevražedný úmysl jsme nezjistili. Pochopitelně o tom lidi mluví doteď a v noci radši chodí po silnici. Pak ještě loni v noci sedmnáctiletý kluk. Jel s kamarády z diskotéky a bylo mu špatně, tak tam zastavili a nechali ho sedět u vody samotného. Hádejte, jak to dopadlo.“
Millerová poslouchala, míchala kafe a hleděla do pěny. „Mluvili jste s kamarády oběti?“
„Ne,“ ozval se Petr. „Oba byli celý víkend někde na chatě, vrátili se až včera večer. Dneska jedu za nimi.“
„Pojedu s vámi,“ řekla Millerová.

Davida Němce zastihli ještě v práci. Směna mu skončila před dvaceti minutami, ale šel si teprve odpíchnout odchod a měl mokré vlasy. Když uviděl Millerovou a Petra, zrychlil krok a tiše je pozdravil. Petr si vzpomněl, že ho zná od vidění z plaveckých tréninků.
„Jak dlouho se znáte s Janem Svobodou?“
„Osmnáct let… vlastně skoro devatenáct. Od první třídy.“
„Jak dobře jste se znali?“ Millerová popadla býka za rohy.
„Dobře. Jezdili jsme spolu do školy, ještě s Pepou Krejčím. Chodíme každou středu a sobotu na pivo. Nevím o tom, že by se s někým pohádal, jestli se chcete zeptat na tohle.“
„Chodíte často zkratkou přes pole?“ Teď už to řekla v přítomném čase. Jako předtím David.
„Kdysi jo,“ odpověděl podezřele rychle David. „Teď už ne.“
„Takže Honza Svoboda šel tou cestou výjimečně?“
David přikývl a ošil se. „Jo. Co se tam zabila Pepova holka, tak tou cestou nechodíme.“
„Spáchala sebevraždu před šesti lety,“ vzpomněl si Petr.
„Jo.“ Davidovi se očividně ulevilo. „Sám tou cestou taky nechodím. V noci by mě tam nikdo nedostal ani za zlatý prase.“

„Co je vlastně váš obor?“ zeptal se Petr Millerové, když jeli autem k rodičům mrtvého Honzy Svobody.
„Cokoliv abnormálního,“ odpověděla. „Tohle nevypadá na abnormální případ, ale ještě musím prověřit pár věcí. Půjdu se kouknout do márnice.“ Zavrtěla hlavou. „Obvykle mám jasno hned. Asi bych měla zavolat šéfovi.“
„Jsme tady.“
„Počkám.“
Jak jinak, pomyslel si Petr, když zavíral dveře od auta. Do rozhovorů s rodiči obětí vražd se nikdo nehrne.

Helga počkala, až Petr Klein zmizí za brankou na zahradu, a sáhla po odznaku připnutém k límci kabátu. Odznak sloužil v prvé řadě jako vysílačka, pak jako policejní odznak a občas také jako spona na plášť.
„Dobrý den, tady Millerová,“ řekla, když se z druhé straně ozvala spojovatelka. „Přepojte mě prosím na vyšetřovatele Vrbenského.“
Chvilku počkala, než spojovatelka nakreslí linku mezi jejich jména na stěně. „Ahoj, Karle,“ řekla pak. „Nemám dobré ani špatné zprávy. Zavražděný nebyl čaroděj, žádní čarodějové v rodině ani nejbližším okolí. Zatím žádný podezřelý. Žádná místní kletba. Jen zbytková magie na těle a vodní trávě, ve které bylo zamotané.“
„Jakého druhu?“ zeptal se Karel.
Vodní plochy a toky mají své magické obyvatele. Umělé jihočeské rybníky a zatopené lomy nevyjímaje.
„Nelidská,“ řekla Helga. „Rozhodně ne vodník. Za posledních šest let se tam utopili další tři lidé. Na shodu okolností je to poněkud hodně.“
„Jak to vypadá pod hladinou?“
„Tam neuvidím.“ Helga je vzduch. S vodou si nerozumí.
„Já ano,“ řekl Karel. „Přijedu se podívat.“

V márnici byla pěkná zima. Márnice je místo, kde z pochopitelných důvodů obvykle bývá zima.
Helga počkala, až zřízenec odkryje tvář a krk utopeného Jana Svobody. Viděla ho už u rybníka. Ale stejně vtáhla vzduch mezi zuby a trhla sebou. Podlitiny byly po celém krku, to čekala. Nikde nepřipomínaly otisk dlaní a prstů a nacházely se i na ramenou a obličeji. To nečekala.
„Má je úplně všude,“ řekl soudní lékař. „Podívejte.“ Odtáhl plachtu od levého předloktí. Kolem zápěstí se obtáčela podlitina jako od provazu.
„Napadá vás, jak to mohlo vzniknout?“
Soudní zavrtěl hlavou.
„Mě taky ne,“ přiznala Helga. Nadechla se. „Přebíráme případ. Tělo si odvezeme.“
Přelétla znovu pohledem podlitiny. Ať už je způsobilo cokoliv, lidské ruce to nebyly.

„Vážně myslíte, že to k něčemu bude?“
Petr si připadal jako blázen, když zastavoval před domkem a bylinkovou zahrádkou staré paní zvané Česneková baba. Proč chce Millerová začínat zrovna u někoho, kdo věří ve víly?
„Nemusíte chodit se mnou,“ odpověděla.
Petr přesto šel. Dům vypadal jinak, než tvrdili místní. Všude svazky vonících bylin a rošty s ovocem v různém stadiu usušení. Žádný česnek proti upírům. I Česneková baba vypadala jinak, než si pamatoval. Velké hnědé oči, šedivé vlasy v uzlu, halenka z hrubě tkané světlé látky a dlouhá tmavá sukně.
„Dobrý den,“ řekla Millerová. „Millerová, kriminální policie. Chci se vás zeptat na Jana Svobodu.“
„Anna Červenková. Těší mě.“
Tak proto Česneková baba, rozsvítilo se Petrovi.
„Petr Klein,“ vzpamatoval se.
Zatímco paní Červenková vařila čaj a ukazovala Millerové nějakou směs bylin v plechovce, rozhlížel se po místnosti. Všechno staré, ale udržované, přesně jak čekal. Starožitný dřevěný stůl, ubrus s jednoduchou modrou výšivkou, kachlíková kamna se sporákem. Do místnosti přišla drobná mourovatá kočka, otřela se Petrovi o nohy a zamňoukala. Petr si ji posadil na klín. Zvyk.
Paní Červenková postavila hrnky na stůl. „Moc vám asi nepomůžu. Chodím jen do obchodu a za dcerou a vnoučaty.“
Millerová se posadila naproti ní. „Jste místní bylinářka?“
„Česneková baba, místní blázen druhé jméno mé,“ ušklíbla se stará paní. „Dokud nejsou nemocní. To ještě rádi přijdou.“
„Takže místní lidé chodí za vámi.“
Kočka začala hlasitě příst.
„Do obchodu, někdy i domů. Toho mladého nebožáka jsem skoro neznala, byl to zdravý kluk.“
„Nedělo se kolem něj nic podivného?“ zeptala se Millerová.
„Určitě ne, to bych se dozvěděla.“
„Ani kolem rybníka?“
Petr zpozorněl. Kočka zamňoukala.
„Včera jste řekla, že je prokletý,“ pokračovala Millerová. „Místní se v noci bojí chodit kolem. Bylo to tak vždycky?“
„Ne,“ odpověděla paní Červenková rozhodně. „Je to asi pět let. Nevím přesně. Co já pamatuji, třicet let se nic nedělo, chodily se tam koupat děti. Pak rybník zarostl a lidi se začali koupat jinde. Poslední roky odtamtud loví jednu mrtvolu za druhou. Jeden rok mladá Jarošová, další rok nějaký cyklista, hned ten další Tonda Málek…“
Millerová se předklonila a postavila hrnek zpátky na stůl.
„Vy to nevíte?“ zarazila se paní Červenková.
„Kdo je Tonda Málek?“ zeptala se Millerová. „Slyším o něm poprvé.“
„Místní kluk. Seděl za vykradenou kasu, a když ho pustili, půl roku nemohl sehnat práci, nikde ho nechtěli. Nakonec ho jednoho rána našli v rybníce. Prý se zabil.“
„Vy si to nemyslíte?“ pobídla ji Helga, když bylo chvíli ticho.
Kočka ulovila Petrovu ruku a jala se ji zakousnout.
„Vždyť to vyšetřovali policajti z kriminálky,“ řekla paní Červenková, aniž by si uvědomila, že mluví se dvěma policajty z kriminálky. „Nenechal dopis na rozloučenou. Linda taky ne. Její táta si dodnes myslí, že ji někdo zamordoval. Nikdy se s tím nesmířil. Zůstal chudák na světě sám. Žena mu před pár lety umřela a rodiče už dávno nemá. Matka mu utekla snad někam do Ameriky, když byl ještě malej. Byla to krásná ženská a skvělá zahrádkářka. On je celej po ní, zlatej chlap.“
„Jak se jmenuje?“ zeptala se Millerová.
„Zdeněk Jaroš. Zeptejte se víl v lese. Ony se lidem neukazují, ale vidí všechno. Když jsem byla mladá holka jako vy, vídala jsem je často, teď jsem stará bába a asi se mě bojí. Aspoň mi dohlížejí v lese na bylinky. Nechávám jim u pramene koláče.“
Houby víly, pomyslel si Petr. Místní lišky si musely pochutnat.
„Asi mně nic jiného nezbude.“ Millerová se pousmála, sklonila hlavu a podívala se někam do čaje. „Jinak se nikam nepohneme.“
„Měla byste jít sama, jinak se neodváží přijít. Chcete mátu a pelyněk? Mám nasušené letošní. Ony nejsou zlé, ale mohly by vám nechtěně ublížit.“
„Já vím,“ kývla Millerová. „Nemyslí to špatně.“
„Vyrobím vám ochranný sáček. Bude to cobydup. Nebo se zastavte večer. Zrovna mně tady kyne těsto na koláče.“
Když odcházeli, kočka nespokojeně zamňoukala a drápky se zavěsila na Petrovu levou nohavici.

Když Petr přišel po obědě zpátky do práce, kromě Millerové tam byl i její šéf. Jmenoval se Vrbenský a Anna Červenková by ho nepustila ani na zahradu. Pohyboval se s tím druhem samozřejmé elegance, jaký mívají muži až po třicítce, měl trochu delší vlasy, než je zvykem, příliš nemluvil a Petrovi z něj kdovíproč běhal mráz po zádech.
Teď byly čtyři hodiny a Petr došel k názoru, že ve vlastním zájmu nechce vědět, co to jejich zvláštní oddělení dělá.
Vrbenský si prohlížel rybník stejným zkoumavým způsobem, jako to dělala předevčírem Millerová. Chvíli hleděl do vody. Pak si sedl na molo, párkrát rozčeřil vodu a jednou na ni položil dlaň. Nakonec si stoupl na okraj mola zády k nim, zapíchl pohled někam doprostřed rybníka a dlouho se nedělo nic. Stál tam, jako kdyby čekal, až se z vody vynoří – něco – a stáhne ho pod hladinu.
Petr vytáhl z batohu poznámkový blok a začal v něm listovat. Najednou zachytil koutkem oka pohyb. Vrbenský se vracel k autu.
„Nic nevidím,“ řekl Millerové. „Teď to nemá cenu. Zkusím to večer.“
Petr neměl tušení, o čem to mluví. Radši se neptal.

Stmívá se. Konečně.
Helga seděla na břehu v trávě a občas se podívala k lesu. Říkala, že jí nějaká místní starší paní podívala o vílách. Les je pěstěný a vzdušný, vílám by se tady dařilo.
Víly nemají mysl tak nepodobnou lidské, aby Karel nevycítil jejich přítomnosti. Nebezpečné stupně vílího metamorfismu jsou nápadné už zdálky. Žádná divoženka tady nežije, natož bludička.
Karel nechal boty a kabát v trávě a sedl si na okraj mola. Podle místních policajtů tady za posledních šest let utonulo pět lidí za podezřele podobných okolností. Karel byl rozhodnutý počkat do tmy. Může to být podmínění magická past, která funguje jen za tmy a na oběti, na které se zrovna nikdo nedívá.
Soustředil se na hladinu. Vlnění. Žádné změny. Ani za světla nedohlédl na dno a teď se zdá, že rybník ani žádné nemá.
„Žádné časované kouzlo nevidím,“ řekl.
„Já taky ne.“
Ochladilo se. Karlův kabát je v trávě na břehu. Vstal a obrátil se zády k rybníku.
Vzápětí věděl, že to byla chyba. Spíš vycítil než uslyšel pohyb za sebou. Helga sebou polekaně trhla.
Otočit se už nestihl.

Navky se rodí ve vodách z duší magicky nadaných bytostí, které zemřely násilnou smrtí. Nejsou to duše zemřelých v pravém slova smyslu. Nemají lidské myšlení; jsou zredukovány na jedinou silnou emoci, tu, která jim pomohla na svět. Většinou je ovládá strach – pokud byly zavražděny – nebo smutek – pokud se zabily samy.
Tuhle ovládá nenávist.
První, co Karel cítí, je pronikavý chlad. Prostupuje jeho tělem, ubírá mu síly. Karel zdálky vnímá, jak se mu navka snaží rozdrtit hrtan, ale nemá na to dost síly. Okolo tváře a dlaní se mu obtáčí vodní tráva a zařezává se do kůže. Pod konečky prstů cítí studené bahno.
Voda je Karlův živel. Nemůže v ni ztratit orientaci. Nemůže zpanikařit. Nemůže se reflexivně nadechnout. Ví, že je těsně vedle pilíře mola. Ví, kde se nachází navka. Voda je plná podivně známé magie. Karel roztahuje prsty a volá ji k sobě.
Napřáhne magii k navce a vší silou uhodí. Je to nečekaně jednoduché. Pak se chytí pilíře a vytáhne nahoru. Je to neuvěřitelné těžké.
Nemá tušení, jak se dostal na břeh. Helga ho táhne dál od vody. Je tady příšerná zima. Karel se klepe jako osika. Nedokáže se ani soustředit na kouzlo k odpuzení vody. Musí ji ze sebe dostat dolů, hned.
Navka natahuje pařáty z rybníka, nemůže na břeh, je rozzuřená. Helga vykřikne jakési zaklínadlo. Šplouchnutí. Karlovi hučí v hlavě, nevidí nic, jen kalnou vodu, vzduch je těžký a studený a svět se rozplývá v mlze.
Trhne sebou. Je to nevědomý pohyb, jako když se probudíte z nepříjemného polosnu, ve kterém padáte ze schodů. Voda. Dolů. Pryč. Ode mě. Sáhne si do vlasů. Má je suché. Ale je tady přece voda, je všude kolem něj. To je moje vlastní magie, uvědomí si a zase ztratí vědomí.
„Vrať se. Prober se. No tak.“
Helga. Jednu ruku mu drží na čele a druhou na hrudi, tam, kde je srdce. Její magie mu tančí po kůži, lehká jako víla, vrací mu do těla cit a teplo. Helga má tvář staženou soustředěním.
Karel zamrká a zvedne ruku k tváři. Je mu pořád zima. Hlavně za krkem. „Do prdele,“ hlesne.
Ona se narovná a rysy její tváře se zase uvolní. „Je zpátky ve vodě,“ řekne. „Co to bylo?“
„Navka.“
„Zatraceně. Můžeš vstát?“
„Snad ano.“
Přetočí se na bok a posadí. Helga mu podává kabát.
„Byl jsi asi deset minut mimo, vůbec jsem tě nemohla probrat,“ řekne Helga a vrhne podezíravý pohled na rybník. „Jako kdyby tě stahovala zpátky. Musíš odtud pryč, čím dřív, tím líp. Zvládneš cestovat vzduchem?“
Karel si zapne kabát až ke krku. Je mu pořád zima. Zamne si ruce. Bolí to. Necítí žádné teplo. To není normální fyzický chlad.
„Karle?“
„Zvládnu,“ odpoví rychle a až přehnaně přikývne. „Určitě ano.“

Uvařil si čaj do půllitrového hrnku. Omotal si kolem krku teplou černobílou palestinu, kterou obvykle nosil v zimě, ale zima mu byla pořád. Hlavně za krkem. Místo, kterého se dotkla navka, prý nelze žádným způsobem zahřát.
Všechno to dávalo smysl. Helga se poptala místní bylinkářky, a ta tvrdila, že s výjimkou posledních šesti let se u rybníka nic podivného nedělo. To souhlasí. Navka je duše v čekací době na na rozcestí. Pokud se na ní někdo neslituje a neumožní jí odejít na onen svět, stane se po sedmi letech bludičkou, zlomyslnou a ošklivou bytostí, která v plné síle ovládá vílí kouzlo.
Navky vznikají jediným možným způsobem. U rybníka musel zemřít násilnou smrtí někdo magicky nadaný. Karel pracuje na kriminálce přes deset let. Na žádný takový případ si nepamatuje. Musí zapátrat kolem těch mrtvých obyčejných. Někdo z nich obyčejný nebyl. První dva byli těhotná místní dívka a výletník kdovíodkud. Dívka tady má rodiče a bývalého přítele. O turistovi musí být záznamy na policii. Za jeho rodinou pošle Helgu.
Jezdili na kolech po jižních Čechách, utábořili se na dohled od rybníka, nasbírali kameny a větvičky a rozdělali táborák, aby si mohli opéct buřty na večeři. Netušili, že je cosi sleduje. Číhá. Na jednoho z nich. Toho, který sbíral proutí u rybníka, šlápl do vody a noha mu uvízla v bahně, které ho táhlo dolů do hlubiny, ale vytáhl nohu ven a utekl jí. Volá ho k sobě zpátky. A on poslechne. Uprostřed noci bere baterku a jde se podívat k rybníku. Vodní hladina se podivně zdeformuje, natahuje po něm spáry, popadne jeho ruku a táhne ho dolů do bahna. On se snaží bránit klackem, který pořád drží v ruce. Neví, že navka nemá tělo a téměř ani duši. Má jen magii a tou ovládá vodu, rostliny a bahno.
Karel zalapal po dechu a vymrštil se z pohovky. Čaj se rozlil po stole, na zem a na Karla. Je půl jedné v noci. Musel na chvíli usnout.
Do koupelny ho doprovodil nepříjemný pocit ze snu. Karel pustil teplou vodu a vyhrnul si rukávy, aby si mohl opláchnout zátylek. Pak strnul a polilo ho horko.
Kolem zápěstí měl obtočené stéblo vodní trávy.

Helga napínala oči do noční tmy. Už půl hodiny seděla s papírovým sáčkem sušené máty v kapse a košem lučních květin a po boku u lesní studánky, kde Anna Červenková občas nechává koláče. Čekala na víly a tajně doufala, že nečeká marně.
Anna Červenková v jednom neměla pravdu. Víly jsou plaché a ukazují se málokomu, ale když si někoho oblíbí, přátelí se s ním bez ohledu na věk. Pokud najednou zmizí, znamená to, že odešly, anebo mají vážný důvod vyhýbat se lidem. Z tohoto lesa víly neodešly. Helga na každém kroku vnímala jejich přítomnost a měla vážné podezření, že babička Lindy Jarošové neutekla do Ameriky.
Rozpustila si vlasy, vzala jeden pramínek a začala plést copánek. Přidala pár květů heřmánku. Nejhezčí květiny nechá vílám. Podržela konec copánku a opatrně se rozhlédla.
Byly dvě. Jedna se odvážila přisednout k Helžiným květinám. Druhá zůstala nerozhodně stát mezi stromy.
„To je od tebe hezké,“ zasmála se první, vzala květ čekanky a zvědavě se naklonila nad koš. „Tady voní koláče od Aničky!“
Helga opatrně vytáhla květiny a krabičku s koláčem. Koláč nalámala na kousky. Víly nemají rády nože. „Kolik máš sester?“ zeptala se nenuceně.
„Kolik sester máš ty?“ opáčila druhá a posadila se ke studánce z druhé strany. „Pokud chceš hrát na pravdu, první se ptáš a první odpovídáš.“
„Dvě,“ řekla Helga popravdě.
„Já taky,“ zasmála se druhá.
„Kde je vaše třetí sestra?“
„Neukazuje se lidem,“ odpověděla druhá. „Ale ty nejsi místní.“
„Nejsem.“ Helga jí věnovala úsměv. „Nic jim neprozradím. Ani Aničce. Přijde vaše sestra?“
„Pokud ji zavolám,“ odtušila druhá a rozpustile pohodila hlavou.
„Zavoláš ji?“
„Možná,“ řekla druhá a znělo to jako flirtování.
„Budeš za to něco chtít,“ řekla Helga. Možná slib, možná přísahu, možná drobnost. Jenže bez její pomoci může třetí vílu hledat celou věčnost.
„Ještě jsem nelíbala lidskou ženu,“ řekla druhá. První se zahihňala.
Helga si oddechla. Ženy ji nikdy nezajímaly a v kapse má sáček s ochrannými bylinami. „Platí,“ odpověděla.
Druhá měla pleť jako alabastr, voněla po jehličí a květinách a její rty chutnaly jako ranní rosa. Helga zahnala myšlenky na Karla.
„Počkejte na nás s těmi koláči!“ řekla druhá, dotkla se kůry nejbližšího stromu a zmizela.

Karel si zajel oběma rukama do vlasů a hodil do umyvadla další chuchvalec vodní trávy. Přilepila se mu na prsty a nechtěla dolů. Podíval se na sebe do zrcadla. Sinalá kůže a unavené oči. Kouzlem poslal vodní trávu do horoucích pekel.
Pustil naplno teplou vodu, nabral ji do dlaní a opláchl si obličej.
Nebyl to dobrý nápad.
Najednou je zpátky. Kalná voda mu naplnila ústa. Zadrží dech. Schoulí se do sebe. Zespoda ho studí dlaždice. Shora pálí světlo. Kolem krku se mu stahuje smyčka z vodních řas. Roztřese ho dávivý kašel. Čelem uhodí o zem. Málem si prokousne jazyk.
Opře se o vanu. Má pocit, že každou chvíli začne zvracet. Voda je na její straně. Zradila ho.
To je hloupost, jsi přetažený a v šoku, oznámil rozum, ale jsou chvíle, kdy je vám titul z psychologie na houby.
Po pěti minutách se odvážil vstát.
Roztřesenýma rukama zapálil svíčku. Jednoduchá, ale účinná ochrana proti zlovolným entitám. Propiskou si na hřbet ruky nakreslil muří nohu. Uklidil rozlitý čaj a uvařil si nový. Našel mátu i pelyněk. Kombinovat se můžou. Nejspíš to nebude k pití. Možná to ani nepomůže. Vzal z kredence i konvičku. Chce to pořádně silné kafe.

Třetí víla měla průzračné modré oči a v nich ozvěnu dávného smutku.
„Anička si mě ještě pamatuje,“ řekla. „Poznala by mě. Sestry za ní nechtěly chodit samy.“
„Máš ve vesnici muže?“ zeptala se Helga opatrně.
„Máš ty muže?“ vmísila se druhá víla. „První se ptáš, první odpovídáš.“
„Nemám.“
„Já také ne.“ Třetí zesmutněla. „Už dávno umřel. Mám syna.“ Víly nestárnou a nemívají děti. Obojí je pro ně naprosto cizí.
„To mě mrzí,“ řekla Helga. „Jak se jmenuje tvůj syn?“
„Zdeněk,“ vzdychla třetí a její dvě rozpustilé kamarádky ztichly.
Nejvyšší čas změnit téma.
„Máte sestry ve vodě?“ zeptala se Helga.
Víly se po sobě polekaně podívaly.
„U lesa je rybník, ale…“
„Tam nechoď!“ vykřikla druhá.
„Žije tam něco zlého,“ doplnila první. „Nechodíme se tam koupat.“
„Nesmíš tam jít. Ubližuje to lidem.“
Třetí mlčela a hleděla do země. Stesk po rodině může způsobit dočasný vílí metamorfismus.
Helga dostala spásný nápad. „Ale tam přece nemůže nic být. Vím to z Vyšehradu.“
„Na Vyšehradě nic nevědí,“ odsekla třetí. „Kdyby se nás zeptali, věděli by.“

„Dali jste kolem toho rybníka bariéru?“ zeptal se úředník z evidence magických bytostí.
„Ano,“ odpověděl Karel a snažil se neznít podrážděně. Byl utahaný a měl zvýšenou teplotu. Možná vydrží bdít do večera. Co se stane pak?
„Víte, kdo to byl?“
„Místní dívka, která zemřela před šesti lety. Matka jejího otce je víla. Co s tím budete dělat?“
Úředník se zavrtěl v křesle. „Naposledy jsme tady v Čechách měli navku ve dvacátých letech a nebyla tak agresivní. Sebevrah. Přitahoval k tomu jezeru sebevrahy. Ale… někde máme zprávu o výskytu takhle agresivní navky v osmnáctém století. Tak jako tak ji budu muset najít, až se na to půjdeme podívat.“
„Kdy?“ vyjel Karel netrpělivě.
Nepochopení.
„Kdy se půjdete podívat po té zprávě?“ zeptal se Karel a nevěděl, jestli je unavený, nebo začíná přicházet o rozum. „Je to náš případ. Vyřešíme ho ještě dnes a pošleme vám zprávu. Jen nám musíte říct, co dělat.“
Úředník na něj vrhl zoufalý pohled kancelářské krysy, která nemá ani potuchy o práci v terénu. „Počkejte chvíli, najdu vám tu zprávu,“ řekl.

„Mám půl hodiny času. Pak jedu do práce.“
„Zdržím vás jen deset minut,“ řekla Helga.
Zdeněk Jaroš byl nevýrazný, ale sympatický muž s milým úsměvem. Měl modré průzračné oči po matce a zahradu plnou pěstěných zdravých stromů a bujných trsů bylin.
„Pojďte dál.“ Ustoupil od branky, aby mohla Helga dovnitř.
Mimoděk si prohlédla stěny. Zažloutlé staré rodinné fotky. Černě zarámovaná fotografie mladé ženy. Linda. Spousta kreseb. Jaroš nejspíš tráví spoustu času v lese. Cítí se tam bezpečně, jako kdysi u mámy, ale neví o ní. Kdysi přece emigrovala na západ.
„Jsem z oddělení vražd,“ vysvětlí mu Helga. „Jde o vaši dceru.“
Povzdech. „Tušil jsem to,“ přizná.
„Otevřeli jsme případ,“ řekla Helga pomalu. „Momentálně jej vyšetřujeme jako vraždu. Prý jste podezíral Lindina bývalého přítele.“
„Pepu Krejčího.“ Pod stolem si překřížil nohy.
„Proč si to myslíte?“
„Udělal jí dítě a pak se na ni vykašlal.“ Zkřivil ústa stejně jako před chvílí, když vyslovil jeho jméno. Moc to k němu nesedí. Moc mu to nejde. „Ona si to chtěla nechat, i kdyby měla zůstat sama. Nechtěla se zabít.“

Navky jsou za světla mnohem slabší než za tmy. Karel sleduje, jak se Helga nahýbá nad vodou a prochází po mole, jako kdyby se nechumelilo. Ona to necítí, nic ji netáhne do vody. Nemá nervy nadranc a v sobě tři litry silného černého čaje a dvě dávky životabudiče.
Karel si promnul čelo. Zpod rukávu vykoukl stvol máty, který si ráno omotal kolem zápěstí. Linda Jarošová bývala vnučkou víly. Máta chrání proti vílímu kouzlu. Mohla by chránit i proti navčímu kouzlu. Teoreticky.
Koho se navka dotkne, toho posedne. Obětí svou posedlá se stane, dokud ta bude dýchat. Zuřivost její roste, až nakonec upouští od svých zvyků a útočí za bílého dne, kdy nemá sil, leč mysl oběti spoutati a k sobě do hlubiny přivésti dokáže.
„Myslíš, že se ukáže?“ zeptala se Helga přes rameno, když dokončila bariéry.
„Určitě. Čeká na mě už dvanáct hodin.“ Karel vstal a s pohledem zapíchnutým do rybníka se pomalu vydal k bariéře. Zastavil se metr a půl od břehu. Blíž si netroufl.
„Ukaž se,“ řekl.
„Možná spí.“
„Může navka spát?“
Mohl by se podívat dál, pod vodu, někde tam určitě je. Čeká. V bahně, v chladu, v klidu. Vypadáš unaveně, říká mu. Nechceš si konečně odpočinout?
Nespí.
Nádech, výdech, nádech, výdech. Zdá se mu, že nemůže dýchat a musí zpátky do vody. Další krok. Bariéra je na dosah ruky. Ona čeká a on taky. Minuta. Pět minut.
Helga si stoupla vedle Karla. „Už to vzdává,“ řekla.
„Kde je?“
„U bariéry,“ odpověděla Helga a ukázala na pableskující čáry na bariéře.
Voda se začala podivně vlnit. Karel ustoupil o pár kroků.
Nejprve se zdálo, že se z vody vynořuje beztvaré chapadlo a slepě chňapá po trávě a všem, co se kolem pohne. Chapadlo následoval zbytek těla. Vzdáleně se podobalo člověku – mělo trup, dvě ruce a hlavu. Složenou z vody, bláta a rostlin. Navka je připoutaná k vodě. Může libovolně měnit tvar jako voda, ale nemůže vyjít ven.
„Nedosáhneš na mě,“ řekl Karel beztvaré změti, která se po něm se syčením natahovala. Může risknout ještě jeden krok. Navka neprojde přes bariéru. „Jsi Linda Jarošová?“
Navka ztuhla a náhle změnila tvar. Na konci paží se objevily prsty, tvář dostala ústa a nos a oči.
„Linda. Takhle se jmenuješ.“ Takhle se jmenovala.
„Pojď za mnou,“ zasyčelo to.
„Proč?“ Jeden malý krůček. K ní.
Vrhla se po něm, narazila na bariéru a se vzteklým syknutím se stáhla. „Vzal jsi můj život, já vezmu tvůj,“ zavrčela.
„Kdo ti vzal život, Lindo?“
Narovnala se a její tvář dostala lidský tvar. „Kdo jsi?“ zeptala se zmateně.
A pak zmizela pod vodou.

Helga vypnula motor auta a zahleděla se na Karla. Až na běžné příznaky nevyspání vypadal naprosto v pořádku. Na Karlovi je těžké poznat, zda je klidný, anebo se jen dobře ovládá. Ze začátku tím Helgu znervózňoval. Zvykla si rychle. Když se potřebovala uklidnit, soustředila se na jeho hezkou nečitelnou tvář.
Karel se napil životabudiče z termosky.
„Půjdu tam,“ řekla Helga a vystoupila z auta.
Schovala odznak, nadechla se a podívala na zvonek. Josef Krejčí. Syn se jmenuje stejně jako otec. Tenhle zvyk nikdy moc nechápala.
Otevřel jí Krejčí starší. Syna viděla přes jeho rameno, stál u schodů a čekal, co se bude dít.
„Dobrý den. Jsem Helga Millerová.“ Zvedla ruku s průkazkou. „Potřebuji mluvit s vaším synem.“
Otec ustoupil a Krejčí mladší se protlačil do dveří. „Ano?“
„Potřebujeme, abyste se námi jel k tomu nešťastnému rybníku,“ řekla Helga.
„Já tam nebyl šest let…“
„Tak půjdete dnes,“ řekla Helga nesmlouvavě.
Krejčí mladší spolkl námitky a vzal si z věšáku bundu.

Blížilo se poledne. Nejnevhodnější doba pro vyvolávání mrtvých s vílí krví. Karel si stoupl pár kroků od bariéry. Navka skrz ni neprojde. Karel také ne.
„K vodě nejdu,“ řekl Pepa Krejčí.
„Proč?“ zeptal se nenuceně Karel.
„Předevčírem se mi tady utopil kamarád,“ vymáčkne ze sebe Pepa Krejčí.
„Je v márnici,“ řekla Helga.
„Co myslíte, že se mu stalo?“ zeptal se Karel.
„Já nevím,“ vyhrkl Pepa. „Normálně tudy nechodíme. Možná zabloudil a spadl do vody.“
„Mohl spáchat sebevraždu?“
Pepa po Karlovi udiveně střelil očima. „Honza? Proč by to dělal?“
„Proč to udělala vaše dívka?“ pokračoval Karel.
„Já s tím nemám nic společného!“ vykřikl Pepa. „Vůbec jsem tady nebyl!“
„Nikdo vás tady nepodezírá z Honzovy vraždy,“ řekl Karel jakoby mimochodem.
„Co?“ vypadlo z Pepy. „Cože?“
Karel se obrátil zády k Pepovi a přišel těsně k bariéře. „Pojďte za mnou,“ řekl přes rameno, „uvidíte, kdo zabil vašeho kamaráda.“
Pepa Krejčí na něj asi dvě vteřiny zíral s přihlouple otevřenými ústy. Pak se vzpamatoval a pomalu došel ke Karlovi.
Karel mu nevěnoval jediný pohled. „Lindo, ukaž se. Přivedli jsme ti ho.“
„Vy jste se zbláznil,“ hlesl Pepa.
Navka se vynořila se vzteklým syčením. Místo hlavy měla dvě další končetiny podobné chapadlům chobotnice. Pepa sebou trhnul a Karel stiskl jeho paži. Helga přiběhla k nim. Karlova tvář byla zkrocená námahou a oči měl chladné a temné jako dvě hluboké studny. Helga zkontrolovala bariéru.
„Vy nikam nejdete,“ sykl Karel a Pepa se otřásl. „Rád tě zase vidím, Lindo. Přes tu bariéru se nedostaneš.“
Dvojice chapadel se stáhla. Objevila se hlava, ženský obličej, vlnité vlasy, končetiny dostaly klouby. Bezbarvá žena stojící po kolena ve vodě.
„Poznáváš ho?“
„Jeho ano,“ řekla navka. „Tebe neznám.“
„Kurva,“ vydechl Pepa.
„Nehýbejte se. Nemůže to na vás,“ řekl Karel chladně. „Vy jste ji zabil, že? Čeká na vás. Když jde v noci někdo kolem břehu, myslí si, že se vracíte. A pak zjistí, že to nejste vy, ale pro toho chudáka už je pozdě.“
Pepa horečně zavrtěl hlavou. „To není možné,“ řekl.
„Tak se podívejte pořádně,“ pronesl Karel ledově.
„Vzal jsi mi život,“ řekl přízrak. Lidský hlas. Usmívá se. „Já vezmu život tobě.“
„Nemůžete přece –“
Karel mu zaryl prsty do předloktí a Pepa radši zmlkl.
„Může,“ usmál se na něj přízrak a mezi rty měl černou prázdnotu, „musí. Dá mi tebe místo sebe. On si zaslouží žít. Ty ne.“ Dívčina tvář se zkroutila vztekem, lidské rysy zmizely, lidský tvar zakolísal. Navku dokáže zachránit pouze soucit, ale musí jej přijmout. Musí uvěřit.
„Asi máš pravdu,“ zašeptal Pepa zkroušeně. „Pět lidí zemřelo kvůli mně. Honza je mrtvej. Já to věděl. Já to kurva věděl.“
„Nic jsi nevěděl,“ odpověděla navka a její hlas byl od nerozeznání od lidského. „Čekala jsem na tebe hodinu, zatímco ty jsi někde chlastal, abys měl žaludek mě zabít…“ Zmlkla, odvrátila se a zakryla si oči.
„Nechtěl jsem! Nevěděl jsem, co mám dělat!“
„Nechtěl? Vážně?“ protáhla ona posměšně.
„Chtěl jsem se jít utopit,“ vyhrkl Pepa. „Nezvládl jsem to. Byl jsem moc zbabělý. Nedokázal jsem se ani jít udat.“
Navka se ušklíbne. Lidský výraz. „Nechtěl sis zničit život, ty zbabělý chudáčku.“
Pepa horečně zavrtěl hlavou. „Nechtěl jsem zničit život tobě!“
„Nechtěl,“ opakovala navka.
Pak zmizela.
„Co se stalo?“ vyhrkl Pepa.
Karel pustil Pepovu ruku, klesl na kolena a schoval tvář v dlaních. Helga nasála vzduch. Čistý.
„Je pryč,“ řekl Karel. Zvedl se na nohy a pohlédl na Pepu. „Půjdeme.“
Pepa zavřel oči. Ví, že ho čeká vazba, soud a vězení.
Karel sundal ze zápěstí stvol máty.
„Jestli si chceš jít odpočinout, vyřídím to za tebe,“ řekla mu Helga.
Vděčně se na ni usmál. „Díky,“ řekl.