Pentagram

čtvrtek 29. 10. 1992

I.
Lucka zatlačí na železná vrata s nápisem „Havlíčkovy sady“ a z kovového skřípění jí přeběhne mráz po zádech. Vrata a vzduch jsou ještě vlhké po nočním dešti. Lucka nakoukne do parku a za sebou slyší prchající kroky. Blbečci. Však oni se vrátí.
Lucka se protáhne mezi vraty a schová v nejbližším křoví. Katka a Honza si špitají u brány. Mohla by na ně bafnout, ale to by nebyla taková zábava. Přikrčí se za kamenem. Ti dva se rozhlížejí na všechny strany. Tři kroky a jsou u ní. Lucka se tiše natáhne a popadne Katku za nohu.
Katka zavřískne. „Seš pitomá!“
„Dobře ti tak, nemáš mi zdrhat!“
„Tak dost!“ okřikne je nejstarší Honza. „Musíme být zticha!“
Tajná výprava je v ohrožení. „Schováme se do jeskyně,“ navrhne Lucka.
„Tam žádná jeskyně není, děláte si ze mě srandu,“ prohlásí Katka.
„Jsou tam dokonce dvě. Pojď.“
Jdou kolem polorozpadlé kašny, na které roste tráva, otevřenou brankou a dolů pod podloubí.
„To není jeskyně, ty vypadají úplně jinak.“
„Je umělá,“ vysvětlí Honza.
Světlo baterky sotva stačí, aby viděli, kam šlapou. Schody jsou úzké a točité s mokře studenými stěnami. Katka a Honza ani nedutají. Ze schodiště vyjdou do široké haly, ven na terasu a doleva do úzké chodby. Jeskyně je pár kroků nalevo. Lucka posvítí baterkou dovnitř.
„Podívej,“ řekne Katce.
„Co je to na zemi?“
„Kde?“ Lucka posvítí dolů. Na zemi je cosi podlouhlého.
„Co tam máte?“ nakoukne jí přes rameno Honza.
„Nějaké spálené dřevo.“
„Holky… to není dřevo.“

Andrea Sojková se podívá přes zábradlí terasy a stáhne si kapuci policejního pršipláště do čela. Jeden kolega ze služebny zrovna natahuje pásku a druhý mluví s nějakým člověkem z kriminálky. Andrea ho nezná. Byla by radši za Davida Prokopa, ale v polorozpadlé grottě se zuhelnatělou mrtvolou za zády jste rádi za kohokoliv.
Andrea se podívá se do třímetrového výklenku, ve kterém před pár desítkami minut místní děti našly tělo. Zahlédne na podlaze nějaké kresby, ale hned je to pryč. Musí se opřít o stěnu. Je jí na omdlení.
Někdo se objeví na schodech a Andrea se přinutí zaostřit na něj. Tmavé oči, delší tmavé vlasy, asi metr osmdesát. Tmavý kabát a kostkovaný šátek kolem krku. Drobné kapičky ve vlasech.
„Vrbenský,“ řekne a natáhne paži k Andree.
Jméno jí nic neříká. „Sojková. Můžu vidět váš průkaz?“
Vrbenský nehne ani brvou a zvedne do výšky očí legitimaci. Vyšehradská kriminálka? Na Vyšehradě není žádná kriminálka.
„Půjčíte mi baterku?“
„Ano,“ zareaguje Andrea se zpožděním. Vrbenský se na ni zkoumavě zadívá. Andrea uhne pohledem. Má dojem, že jí ten chlap vidí až do hlavy.
Vrbenský si prohlédne výklenek, sehne se a natáhne ruku k zuhelnatělé hlavě. Andree se zvedne žaludek. Musí na vzduch.
Na schodech se objeví David Prokop. Vlasy má rozcuchané a šálu nakřivo. Sluší mu to.
„Ahoj,“ řekne Andrea a ukáže očima k výklenku.
„Kdo je tam?“ zeptá se David.
„Nějaký Vrbenský z vyšehradské kriminálky.“
David viditelně znervózní, beze slova se otočí a nakoukne do výklenku. „Přišel jsem zbytečně?“
„Koukněte na strop,“ odpoví mu Vrbenský.
Tělo je spálené na troud, ale kolem žádné známky požáru. Žádné saze na stropě.
„Aha. Potřebujete mě tady?“
„Ne, díky. Za chvilku dorazí lidi od nás.“
Něco se děje. David odvede Andreu na terasu a vytáhne krabičku cigaret. Andrea si s povděkem jednu vezme.
„Co je zač?“ zeptá se šeptem.
„Vyšehradský,“ odpoví David. „Pracuje v utajení. Drž se od něj dál.“
Vrbenský se objeví vedle nich a zapálí si sirkou ručně balenou cigaretu. „Vy jste našla tělo při obchůzce?“ prohodí.
Andrea zavrtí hlavou. Ten nepříjemný pocit je zpátky. „Našly to místní děti.“
„Všimla jste si něčeho podezřelého? Čehokoliv?“
„Ne.“
„Chodíte sem na obchůzky pravidelně?“
„Ano.“
„Omluvíte nás na chvíli?“ zeptá se Vrbenský Davida.
David vypadá, jako kdyby chtěl něco namítnout, nakonec neřekne nic a jde si stoupnout k výklenku. Vrbenský ho sleduje pohledem, pak potáhne z cigarety a obrátí se k Andree.
„Teď můžeme mluvit na rovinu,“ řekne. „Jste si jistá, že jste tady nikdy nic podezřelého neviděla?“
Andrea potáhne z cigarety a zamrká. Zahlédne čáry. Skládají se jí před očima a zase rozpadají. Na okamžik se rozpadat přestanou. Čáry, ohnivá koule vznášející se ve vzduchu a postava se zakrytou tváří. Bezvládné tělo na podlaze. Andrea potřese hlavou. Až bude zpátky na služebně, musí si dát pořádné kafe.
Vrbenský jí podává vizitku. „Kdybyste si na něco vzpomněla, zavolejte mi.“

Helga Millerová v polospánku zašátrá po miniaturní vysílačce na nočním stolku.
„Ano?“ Práce. „Jedu tam.“
Když tiše vytahuje ze skříně oblečení, Kryštof se zavrtí na druhé polovině postele.
„Nemáš dneska volno?“
Helga zvedne oči ke stropu a beze slova vytáhne ze skříně černý svetr a sukni. Každý vztah se dříve nebo později dostane do fáze, kdy se vezmete, nebo rozejdete. Helga nechce ani jedno.

O půl hodiny později si klekne k zuhelnatělému tělu v umělé jeskyni a bez otálení začne hledat magické stopy. Začíná u hlavy. Většina stop bývá na hlavě. Kouzla pro ovládání mysli, zmatení, omámení nebo oslepení. Helga nahmatá povědomou čerstvou stopu a povzdechne si. Většina případů není komplikovaná. Známý vrah, známá oběť, známí svědkové, žádná odlehlá místa ani zohavené mrtvoly. Když se nemáte čeho chytit, můžete si vypomoct magií, ale má to nemalý háček.
Karel si zrovna zapaluje na terase.
„Našla jsem stopu po telepatickém kontaktu,“ řekne Helga. „Je tvoje, že?“
„Ano.“ Dotknout se nejvyšší vrstvy myšlenek dokáže každý čaroděj, pokud má aspoň špetku nadání a určitý cvik. Zdatní telepati se dostanou dál. Telepati první úrovně jako Karel Vrbenský dokážou sejmout nejvyšší vrstvu i z mrtvé mysli. Přetržené obrazy, pocity, myšlenky.
„Doufám, že to k něčemu bylo,“ povzdechne si Helga a vrátí se do výklenku.

„Karel tě potřebuje na výjezdu.“
Jeremiáš Ditrich zvedne hlavu od rozepsané dokumentace. Asi se přeslechl.
„Nech to ležet a běž. Potřebujem někoho, kdo se vyzná ve vyšší magii. Kromě toho na mě dole čeká hlášení o pohřešované osobě.“
„Proč to děláš ty?“ zeptá se Jeremiáš. Pohřešovaní patří na oddělení strážníků.
„Ten člověk zmizel včera večer,“ odpoví Vratislav. „Patrně teď leží v Grébovce.“
„Z čeho to plyne?“
„Ze zkušenosti, vědátore,“ ušklíbne se Vratislav. „Většina pohřešovaných se najde za pár desítek hodin, pokud se vůbec najdou. Musím kouknout do kartotéky a promluvit s klukama, jestli včera něco neviděli. Dělám to vždycky já.“
Jeremiáš si zaváže boty a sáhne na stojáček mikiny. Vysílačka je na místě. Popadne bundu a vyrazí k výtahu. První výjezd, na kterém je třeba jeho expertiza. Vůbec z toho nemá radost.

Když Jeremiáš dorazí na místo vraždy, mrtvola už je pryč. Helga taky. Karel ne. Jeremiáš si nasadí rukavice, projde vchodem a zadoufá, že teď neudělá nějakou botu.
„Žádné stopy ohně na stropě ani na podlaze,“ řekne do záznamu. Připadá si jako cvok, když se vybavuje s očarovanou propiskou a blokem. „Žádné vizuální magické stopy…“
Konečky prstů přejede těsně nad podlahou. „Rovnoměrná hladina magie.“ Nepřirozené a vysoce nepravděpodobné. „Někdo čistil stopy.“ Když Slunce prochází místním poledníkem, magie kulminuje s ním a pak se rozkolísá. „Určitě to nebylo dříve než dnes po půlnoci.“
Jeremiáš se sehne a položí dlaň na zem. Podlaha se s ním nechce bavit. Není divu, jeskyně je umělá. Jeremiáš požádá o pomoc a čeká. Jeho pohled přitáhne smítko pod kamenným umyvadlem. Jeremiáš tam popožene světelnou sféru.
„Křída.“
Jeden strážník mu pohotově podá papírový sáček na důkazy a pinzetu.
„Žádné stopy po čarách?“ zeptá se Karel.
Jeremiáš přejede dlaní těsně nad podlahou. Musel něco přehlédnout. „Nemůžu je potvrdit ani vyloučit,“ řekne opatrně.
Karel zamyšleně kývne. V ruce otáčí kovovou krabičku na cigarety. „Pokračuj.“
Jeremiáš prohlédne strop a stěny. Stejný výsledek. Vrah po sobě důkladně uklidil. Jeremiáš si protáhne záda a jde ven na terasu. Karel se opírá o kamenné zábradlí a hledí někam skrz rozbitou dlažbu.
„Přehlédl jsem něco?“ zeptá se ho Jeremiáš.
„Ne.“ Karel se obrátí ke strážníkovi, který postává u výklenku a čeká na instrukce. „Zavolejte Davida Prokopa.“
Oba mlčí, dokud strážník neseběhne ze schodů.
„Tohle není první vražda,“ řekne pak Karel.

II.
„Tohle nemá ve zvyku. Je na něj spoleh. Že by jen tak zmizel a nikomu nic neřekl, to mu není podobné.“ Augustýna Vitališová rozpačitě poposedne a založí si ruce.
Paní Vitališová bydlí na Smíchově a přišla oznámit, že pohřešuje svého bratra. Jeroným Albrecht, dvaatřicet let, svobodný, bezdětný, vysoký sto osmdesát devět centimetrů, středně hnědé vlnité vlasy, zelené oči, žádné zvláštní znamení, žádné zdravotní problémy ani závislosti. Může teď být na pitevně zuhelnatělý k nepoznání. Může být kdekoliv. Může být pohřešovaný jen svou sestrou.
„Jaký je živel?“
„Vzduch.“
„Má důvod se skrývat?“
„Nevím o ničem.“ Zní to nešťastně.
„Kdy jste ho viděla naposledy?“
„V zimě. Co má novou práci, dost se změnil. Nevídá se s rodinou ani kamarády.“
„Kdy jste se dozvěděla, že je nezvěstný?“ zeptá se Vratislav.
„Dnes ráno. Volali od něj z práce, že už druhý den nepřišel a nebere hovory.“
„Máte tušení, kde by mohl být?“
Zavrtění hlavou. Bezvýrazný pohled zabodnutý do stolu.

Oddělení strážníků je v přízemí. Oddělení vražd ve čtvrtém patře a márnice v suterénu. Vratislav jde do márnice, dokud má ještě údaje o Jeronýmu Albrechtovi v živé paměti. Mrtvý v márnici bude pravděpodobně on.
Helga mu pokyne, aby vstoupil. Tělo na pitevním stole je napůl odkryté a na stolku u stěny rozložená hromada tinktur a nástrojů. Vratislav cítí směsici formaldehydu a spáleniny, ale možná je to jen sugesce.
„Tak co?“
„Nic moc jsem nezjistila,“ odpoví ona. „Celé tělo je spálené na troud. Odebrala jsem pár vzorků tkání z kostí. Doufám, že budou použitelné. Podle zbytku kostry je to žena, kolem šedesáti let.“

Jeremiáš Ditrich uvidí mrtvolu jen na fotografii během porady. Pomyslí na Helgu, jak tráví hodiny v pitevně s něčím, co člověka jen připomíná, a udělá se mu trochu nevolno.
„Prozkoumala jsem stopy magie na těle,“ promluví Helga a Jeremiáš se trochu lekne. „Je to živlový oheň. Okrajové části těla jsou spálené víc než vnitřní. Žádné jiné zranění, jen stopy krve kolem uší a nosu. Nemůžu vyloučit silný zásah do hlavy.“
„Chceš říct, že ji někdo upálil zaživa?“ ozval se Vratislav. „Musel ji zatraceně nenávidět.“
„K profilaci pachatele se dostaneme,“ řekne Karel.
Helga na něj vrhne zvláštní pohled a pokračuje: „Zkouška živlu neukázala nic. Magická síla je stopová, to je několik hodin po smrti v pořádku, ale ta stopa neobsahuje žádnou informaci.“ Helga kývne na Jeremiáše. „Dokázal bys s tím hnout?“
„Nevím,“ přizná Jeremiáš.
„Požádám Roztočilovou, aby za tebou poslala specialistu,“ řekne Karel. Přejede si rukou po zátylku. Vyčaruje nad stolem iluzi. Je to výklenek v grébovské grottě. Liší se čarami na podlaze a přítomností dvou nejasných lidských siluet. Jedna leží bezvládně na zemi a vypadá jako muž. Druhé nejde vidět do tváře přes staženou kapuci.
„Tohle je z jednatřicátého října loňského roku.“
„Co to sakra –“ ujede Jeremiášovi.
„Nemám tušení, nikdy jsem takové kouzlo neviděl,“ odpoví Karel. „Už je mám překreslené. Prozkoumej to.“ Karel pootočí iluzi. „Vratislave, podívej se po oběti v pohřešovaných. Vezmi si na to tolik lidí, kolik potřebuješ. Nemáme tělo, ale máme svědkyni, místní policistku. Během obchůzky si všimla světla nahoře v grottě, šla se tam podívat a vyrušila pachatele. Zablokoval jí paměť.“
Karel zruší iluzi, zamrká a zase si promne zátylek. Helga poposedne. Jeremiáš má dojem, že mu něco ušlo.
„Nic jiného zatím nemáme. Pusťte se do toho hned. Možná tady máme —” Karlovi se náhle zkroutí tvář bolestí. Chytí se za čelo a padne nazad. Do ticha se ozve rána, když narazí zády do stolu.
Helga přiskočí k němu, přetočí ho na bok, jednou rukou podrží jeho rameno a druhou mu podsune pod hlavu. „Ven,“ sykne na Jeremiáše a obrátí se na Vratislava. „Pomoz mi s ním.“

Andrea stočená v křesle sleduje, jak David vaří kafe. Ona přemýšlí o dnešním podivném rozhovoru s Vrbenským a vyšehradské kriminálce. David zalévá kávu ve filtru. Ve vzduchu visí otázky. Spousta otázek.
„Odkud znáš Vrbenského?“ prolomí ticho Andrea.
„Nemůžu o tom mluvit,“ odpoví David vyhýbavě. Takhle rozpačitý nikdy nebyl. Andrea ho zná půl roku. Když ho viděla poprvé, opíral se o zeď a zrovna si zapaloval. Ještě byla tma a když David škrtl zapalovačem, Andrea z něj zahlédla v záblesku světla jen tvář a ruce. Hezké ruce.
„O čem dalším nemůžeš mluvit?“ zeptá se Andrea. Nechce znít vyčítavě. Moc se to nepovedlo. „Promiň. Co jsou zač? Tajné služby?“
„Jak se to vezme,” odpoví David. „Jsem jejich styčná osoba. Dávám jim vědět, když narazím na něco podivného. Někoho pošlou, on se na to podívá, a buď případ přeberou, anebo ne. Udělal bych to i dneska, ale někdo od vás ze služebny to stihl dřív.“
Andrea prohledá kredenc. Potřebuje do sebe dostat něco sladkého. Najde načaté balení křupek. Nasype si do kafe další lžičku cukru.
„Za kým chodíte, když se vám stane něco divného?“
„Za Petrem Malým, proč?“ odpoví Andrea bez váhání. Pak jí to dojde. „Vrbenského zavolal on, že?“
David zamyšleně přikývne. „Proč s tebou chtěl mluvit?“
„Ptal se, jestli jsem neviděla něco podezřelého.“
„Na to se mohl zeptat přede mnou.“
„Bylo to celé divné,“ povzdechne si Andrea. „Než jsem stihla cokoli říct, dal mi vizitku a odešel.“
David zpozorní. „Co jsi mu chtěla říct?“
„Něco se mi vybavilo,“ řekne Andrea nejistě. „Já nevím. Něco divného jsem zahlédla před rokem. Vzpomněla jsem si až dnes. Není to ani v hlášení. Netuším proč.“
David se málem polije kafem. „Do prdele,“ ujede mu.

Jeremiáš jde na oběd s Helgou. Vratislav šel se strážníky a Karel zůstal v kanceláři. Jeremiášovi to nevadilo. S Helgou občas zašli na pivo po práci. Když ještě bylo večer teplo, vysedávali na lavicích pod širým nebem. Helga má ráda čerstvý vzduch. Je to její živel.
„Co je s Vrbenským?“ nevydrží to Jeremiáš, když čekají na domácí zázvorový čaj.
„Účet za dnešní ráno. Tys to nevěděl?“
Karel se občas dívá se do cizí hlavy bez souhlasu dotyčného. Magie má svou cenu. Jakmile překročíte hranici, za každý krok dříve nebo později zaplatíte.
„Vypadalo to jako epileptický záchvat,“ řekne Jeremiáš.
„Dnes ano.“
Servírka postaví na stůl džbán vonící zázvorem a medem a dva hrnky.
„Jak to myslíš?“
„Vrací se mu, co hledal. Obvykle si všimne prvních příznaků a zavře se do kanceláře. Dneska si nevšiml.“
„Ty ano,“ řekne zbytečně Jeremiáš.
„Všimla, ale nic s tím nemůžu dělat.“ Zpětné nárazy nelze obejít ani zmírnit. „Postup je prakticky stejnej jako u epileptického záchvatu. Snažíš se zabránit, aby si neublížil ještě víc. Jednou se uhodil hlavou o kamenné umyvadlo a skončil v nemocnici s otřesem mozku.“
„Co když nic nenajde?“
„Pak si tím celým projde zbytečně.“
Jeremiáš spolkne otázku, jak daleko je Karel ochotný zajít, pokud by tím posunul pátrání vpřed. Možná to nechce vědět. Možná to nechce vědět sám o sobě.
„Zapamatovala jsem si čas,“ řekla Helga najednou. „Ta zavražděná z dnešního rána umírala tři minuty a dvanáct vteřin.“

Vratislav vstane ze židle a protáhne se. Začíná ho bolet za krkem. Obličeje na fotkách mu splývají dohromady. Zabodne pohled do zelené travnaté plochy za oknem. Prý to pomáhá unaveným očím. Vratislav má pocit, že něco přehlédl. Tohle ho vždycky dovede naštvat. Už mezi strážníky byl hrdý na svůj široký přehled o místní galerce a dobrou paměť na lidi, díky kterým ho ostatně povýšili na kriminálku.
„Mám ho,“ ozve se najednou Jirka. Jirka je o dva roky starší a patří do staré party, se kterou Vratislav chodí na pivo dodnes.
„Ukaž.“
Jirka přisune k sobě fotku Jeronýma Albrechta a portrét oběti z minulého roku.
Vratislav uznale hvízdne. „To je on!“
„Počkej, to není možné,“ řekne Jirka. „Ten chlap je pohřešovanej teprve od včerejška.“

Helga zaslechne cvaknutí kliky a rychle se otočí. Neslyšela nikoho klepat. Na dveře laborky a pitevny se vždycky klepe. Uvnitř může někdo provádět citlivé testy.
Do dveří vejde vysoký muž v džínové košili oblečené přes šedý rolák. Kaminski. Občas za ním chodí s žádostmi o povolení ke sledovačce. Prý kdysi pracoval na oddělení vražd. Snad. Helga ani nezní jeho křestní jméno.
„Dobrý den,“ řekne Helga, protože Kaminski mlčí. „Něco se děje?“
„Ne.“ Dívá se na ni, jako kdyby na něco čekal. „To je to tělo?“
„Myslíte to z dneška?“
„Myslím to, u kterého nemůžete určit magickou úroveň.“
Když Helga přikývne, Kaminski se beze slova obrátí ke stolu, odtáhne plachtu a natáhne se k spálenému tělu. Helga ho zavčasu popadne za zápěstí. Vykroutí se jí tak prudce, že Helga málem ztratí rovnováhu.
„Nesah…“ Helga ztratí dech. „Nedotýkejte se toho.“
„Tohle mi nedělejte,“ řekne on ostře.
„Promiňte,“ hlesne Helga, couvne, opře se o stůl a sleduje, jak Kaminski zády k ní natahuje ruku nad mrtvolu a vyrovnává dlaň. Helga si promne zápěstí.
„Prázdnota. První úroveň,“ řekne Kaminski a bez rozloučení odejde.

„Myslím, že na tebe už se utajení nevztahuje.“ David potáhne z druhé cigarety. „Když jsi mluvila s Vrbenským, měla jsi pocit, že ti vidí až do hlavy?“
„To je přesné,“ odpoví Andrea.
„Nebyl to pocit.“
„Cože?“ vypadne z ní.
„Odečetl ti to z hlavy, proto jsi mu nemusela nic říkal.“
„To myslíš vážně?”
David přikývne. „Vrbenský je čaroděj. Loni ti někdo zablokoval vzpomínku. Vrbenský ji odblokoval.“
Andrea se nadechne. „Tohle už na mě moc,“ řekne. Zavře oči. Zatraceno, teď to všechno to dává smysl. Divná vražda, Vrbenský a jeho chování, náhlá vzpomínka, všechno. Ten chlap se jí přehraboval v hlavě. Z té představy se jí udělá nevolno. „To není možné. To nejde.“
David vytáhne z krabičky třetí cigaretu, ale nezapálí ji.
„Odkud to všechno víš?“
David chvíli mlčí a otáčí cigaretou ve vzduchu. Pak ji pustí. Cigareta se otáčí dál.
„Jak jsi to udělal?“ zeptá se dutě Andrea. Nedokáže myslet.
„Nedokážu to popsat.“ David položí cigaretu zpátky na stůl. „Mám slabé nadání pro magii. Neumím ani ohnout vidličku. Patří to ke mně. Narodil jsem se tak.“

Augustýna Vitališová překročí pohozenou hračku a uklidí kus dětského oblečení. Asi tříletý chlapec vyběhne odněkud z koupelny a vrazí do ní. Druhé dítě spí v kolébce zabalené do bílého povijanu s vyšívanými žlutými květy a zelenými lístky. Chlapec se schová za mámu.
„Nebudu vás dlouho zdržovat,“ řekne Karel rychle.
„Mně to nevadí.“ Chlapeček se na ni pověsí a zakňourá. „Jste z kriminálky. Strážníci nechodí v civilu. Proč hledá mého bratra kriminálka?“
„Kdy jste ho viděla naposledy?“
Paní Vitališová něco pošeptá synovi a ten se rozběhne do pokoje. „Nevím přesně. V červnu. Možná v květnu.“
„To je docela dlouho,“ řekne Karel.
„Na něj ne. Kdybych mu občas nezavolala, vůbec o něm nevím. Nikdy se sám neozve.“
„Kdy jste spolu mluvili naposledy?“ zeptá se Karel.
„Asi před měsícem.“
„Vzpomenete si na někoho, s kým se vídá?“
Ona zavrtí hlavou. „Než jsem jela na Vyšehrad, obvolala jsem půlku rodiny a všechny jeho přátele. Někteří o něm neslyšeli víc než rok.“
„To vás muselo vyděsit,“ poznamená Karel.
Povzdech. „Napadlo mě, jestli si nechce něco udělat.“
„Takže poslední rok se uzavřel do sebe, nevídá rodinu ani přátele, změnil práci.“ Karel počká na přikývnutí. „Co se stalo před rokem?“
„Nevím o ničem,“ odpoví Vitališová překvapeně. „Proč se ptáte?“
„Lidé mohou takhle reagovat na traumatické situace,“ pronese Karel zamyšleně. „Před rokem byl v Praze přepaden neznámý muž. Popis sedí na vašeho bratra.“
„O tom bych se dozvěděla,“ řekne ona okamžitě. Pak znejistí. „Nahlásil by to. Určitě.“
„Jaké jste měli vztahy předtím?“
„Moc blízcí jsme si nikdy nebyli.“ Povzdech. „Nesvěřoval se mi.“
„Zajímá se o děti?“ Karel ukáže bradou na kolébku. Miminu nemůžou být víc než tři měsíce.
„Dříve se zajímal. Teď už ne. Mladšího syna ještě ani neviděl.“

III.
Byt Jeronýma Albrechta je zamčený obyčejným klíčem a chráněn běžnými kouzly, která rozlousknete rychle, pokud máte školení z Vyšehradu a stejný živel jako obyvatel příbytku. Vratislavovi to netrvá ani třicet vteřin. U vysokého mága by čekal daleko složitější zabezpečení.
Vypadá to tady, jako kdyby se Albrecht měl každou chvíli vrátit. Africká fialka na parapetu má vodu v misce pod květináčem. Dva hrnky a talíř na odkapávači. Na stole nedopitý hrnek čaje a noviny s kolečkem od kafe. Dnešní datum.
Dnešní noviny?
Vratislav prohlédne dveře. Žádné stopy po vloupání. Otevře všechny šuplíky. Nikde žádné peníze ani cennosti. V jednom šuplíku je hromádka fotek. Na první mladá žena, na druhé Albrecht, na třetí žena ve středních letech a na poslední mladý kluk. Vratislav je opatrně vytáhne a vloží do papírového sáčku.
Prohlédne si knihovnu. Na první pohled to vypadá, že nic nechybí. Vrstvička prachu je přerušena u hřbetu staré knihy. Vratislav ji vytáhne. Čáry černé a velemocné, s nimiž neradno si zahrávati. Helix 1476. Vratislav ji obrátí v ruce. Mezera po vytržených listech. Kniha putuje mezi důkazy.
Na umyvadle leží vlhký zubní kartáček a v polici jemný hřeben. Albrecht měl husté kučeravé vlasy.
Vratislav vezme z koupelny zubní kartáček a hřeben a zapne vysílačku v odznaku. „Přepojte mě na strážníky,“ řekne. „Někdo tady byl.“

Vratislav podá Jeremiášovi starou knihu čar a fotky rozloží na prázdném psacím stole, kam si občas Jeremiáš odkládá věci. Vedle té Albrechtovy položí portrét od Karla.
„Už je to všechno prohlédnuté, můžeme na to sahat,“ řekne. „Ukazoval jsem je strážníkům. Nikoho neznají.“
„Které hovado takhle ničí knihy?“ pronese znechuceně Jeremiáš, když si všimne vytržených stránek.
„Koukni na to.“
„Já kouknu na ty fotky,“ řekne Helga a skloní se nad stolem. Chvíli se soustředí na Albrechta. Magická síla se dá odečíst i z fotografie. Velmi hrubě, ale přinejmenším zjistíte, jestli je dotyčný obyčejný nebo čaroděj a zda je ještě naživu.
„Už nežije. Déle než tři dny.“ Magická síla se vytrácí postupně.
„Počkej,“ zarazí ji Vratislav, „předevčírem byl ještě normálně v práci. Jsi si jistá?“
„Jsem,“ odsekne Helga podrážděně.
„Co jsem sakra řekl?“
„Promiň.“ Vratislav za to nemůže. „Měla jsem nepříjemnosti s komisařem. Div mi nepřerazil ruku, když jsem se ho dotkla. Kromě toho nebere hovory.“
„Myslíš modrookýho ďábla?“ zeptá se Vratislav. „To je u něj normální. Bejt na pěst.“
Helga kývne a soustředí na další fotku. Je to mladá žena, pětadvacet až třicet, tmavě blond vlasy po ramena, zelené oči. „Tahle je taky mrtvá.“
„Já se obvykle leknu, když na mě někdo nečekaně sáhne,“ prohodí Jeremiáš.
„Už jsi někomu zlomil ruku?“
Helga je poslouchá na půl ucha a hledí na další fotku. Má z ní divný pocit. Žena kolem šedesátky. Šedé oči, šedivé rovné vlasy. Mrtvá. Maximálně jeden den. Helze přeběhne mráz po zádech. Zaměří se na živel. Prázdnota.
„Ksakru,“ oznámí Helga kanceláři. „Tohle může být naše mrtvá z Grébovky.“
„Tak tohle je dost divný,“ řekne Jeremiáš.
„Musíme identifikovat ty ostatní. Co nejdřív. Jinak se nikam nehneme.“
Muži na poslední fotce je plus mínus dvacet let. Šedomodré oči. Světle hnědé vlasy po ramena.
„Tenhle je naživu,“ řekne Helga.

Helga vezme několik žádostí o sledovací kouzla a vyjede výtahem do šestého patra. Kontrolní komise má sedm členů. Jedna z nich je Vilemína Roztočilová, šéfka kriminálky, ostatních šest pracuje porůznu na všech možných odděleních. Cedulka s nápisem Kontrolní komise se stěhuje po budově podle toho, kdo z nich má zrovna službu.
Kaminski vyjde na chodbu a zavře za sebou dveře. Nemá odznak. Proto se mu nedá dovolat. Když mu Helga stručně vysvětluje, proč přišla, Kaminski si stáhne oba rukávy přes zápěstí.
„Potřebujeme zjistit lokaci, jméno, pohyb jedné osoby, o které nic nevíme, máme jen fotografii,“ vysvětluje Helga a nemůže se zbavit dojmu, že má Kaminski rolák naruby. Nemá.
„Proč?“ Přímá otázka. žádný přímý pohled.
„Jeho fotku jsme našli v bytě pohřešovaného mága. Spolu s fotkami několika dalších lidí, kteří jsou po smrti, jedna z nich je možná dnešní mrtvola z Grébovky.“
Kaminski si od ní vezme žádosti, místo do zdi začne koukat do nich a z kapsy košile vytáhne propisku. „Podezíráte ho?“ zeptá se.
Helga zaváhá. „Může vědět něco důležitého.“
On beze slova na všechny papíry načmárá nečitelnou parafu.
„Ještě jedna věc.“ Žádná omáčka. „Nemohla jsem změřit magickou sílu ani živel toho těla v márnici.“
„Ano, proto mě tam Roztočilová poslala,” přisvědčí Kaminski beze stopy zájmu. Tváří se, jako kdyby na něco čekal.
„Obvykle to dokážu. Proč to dneska nešlo?“ zeptá se Helga.
„Byl to jen otisk.“ Podívá se Helze do očí. Na malý moment. „Magická síla už byla pryč. Vyvanutá nebo odebraná.“
Vyvanutí je otázka několika týdnů po smrti. Tohle může rovnou vyloučit. Odebraná? Slyšela ještě na vysoké o takových případech. Těžcí psychiatričtí pacienti. Karel pracoval pár let v Bohnicích. Poznal by to okamžitě. Helga ne.
Opožděně si uvědomí, že jí Kaminski podává zpátky papíry.
„Máte modřinu,“ poznamená on.
Helga se nervózně usměje. „Asi jsem se o něco praštila v laboratoři.“
„Ne,“ řekne Kaminski. „Málem jsem vám zlomil ruku.“

Helga si vytáhne zip mikiny až ke krku a sleduje, jak se na bílém fotografickém papíře objevují obrazy. Všechny jsou stejné. Mladý muž v křiváku a bílém tričku s logem jakési hudební skupiny. Z loga je vidět jen horní okraj. Kožený náramek se cvoky na zápěstí, v ruce ručně ubalená cigareta. Dlouhé vlasy. Metalák jako vyšitý. Tenké kožené rukavice. Tohle metaláci běžně nenosí.
„Všimla sis těch poznámek na druhé straně?“ zeptá se Jeremiáš, když bere fotky a připojuje je k připraveným kouzlům.
V pravém horním rohu je tužkou nakreslený jednoduchý symbol pro oheň, pod ním dva otazníky a spirála.
„Ne. Co je to?“
Jeremiáš ukáže na ostatní tři fotografie z Albrechtova bytu. Jsou otočené lícem dolů. Na jedné je symbol pro vzduch, pod ním písmena JA, na třetím řádku cosi nečitelného. Na druhé symbol pro prázdnotu, velké omega, písmena LMP. Na třetí symbol pro zemi a písmeno L.
„Co myslíš, že to znamená?“
„Nemám tušení. JA mohou být monogramy Jeronýma Albrechta. Ale proč by psal vlastní monogramy na fotku, kterou nikomu nedával?“
„Živel je vždycky nahoře.“
„Třeba je to důležité,“ chytí se toho Jeremiáš. Odsune stranou dosavadní poznámky a nakreslí do vzduchu pentagram. Začne prázdnotou u horního cípu a pokračuje po směnu hodinových ručiček vodou, ohněm, zemí a vzduchem. Rozmístění budečských kolejí. Helga se přistihne, že sleduje pohledem tahy pentagramu. Prázdnota, oheň, vzduch, voda, země. Pořadí živlů podle váhy. Jeremiáš si kouzlem přivolá fotografie, rozmístí je podle živlů a opíše poznámky z rubu.
„Chybí voda. Ale je to takhle přehledné.“
„To ano,“ řekne Helga a ukáže fotografii mladíka v křiváku. „Tenhle je ještě naživu. Mohl by být mezi pohřešovanými. Hledali jste ho?“
„Vratislav prošel všechno dva roky naz.“
Na skříni stojí krabice a hromada prohlédnutých složek. Helga se podívá do krabice a vytáhne zbývající hlášení. „Ještě tady zůstanu a kouknu na zbytek.“
„Mám ti pomoct?“
„Ne, jdi domů. Aspoň jeden z nás musí zítra být použitelný.“

Světlo pouličních lamp se odráží v dešťových kapkách a na mokrém chodníku. Žádná známka lidské přítomnosti, až na modravý svit televize v několika oknech. Kovová brána se hrozivě tyčí do výše a za ní je černá tma.
Karel si stoupne pod strom a vytáhne druhou cigaretu. Když si večer potřebuje vyčistit hlavu, chodí na procházku do parku u Vodárny. Dnes se vydal ke Grébovce, celou ji obešel a prohlédl všechny čtyři brány. Dvě se dají otevřít zatlačením. Další dvě mají zrezivělý zámek, který už dlouho nikdo neotvíral. Plot lze při troše snahy přelézt hned na několika místech.
Když škrtá sirkou, má pocit, že ho někdo pozoruje. Rozhlédne se. Pocit je pryč. Nikde nikdo. Karel zakryje cigaretu rukou a vydá se zpátky domů na Vodárnu. Chvilku se ještě prochází po místním parku. Doma ho tak jako tak už pár let nikdo nečeká.
Cestou si zapálí třetí cigaretu. Očekávaný klid nepřichází.

Aleksandr Kosturak nastrká do kapes těžkého zimního kabátu ochranné rukavice z ještěrčí kůže, křídu, nůž a poskládaný papír s nákresem zaměřovací ankaby. Vezme z věšáku šálu. Měl by si zakrýt obličej.
„Jdeš na ostrahu?“ zeptá se ho Zikmund z vedlejšího pokoje. Aleksandr zvedne oči od zavazování tkaniček. V pokoji je tma, svítí jen jedna lampa a v kuželu jejího světla se Kamil naklání nad skripty. Zikmund má na sobě pyžamo a mhouří oči.
„Ne,“ odpoví Aleksandr.
„Měl bys to nahlásit,“ trvá na svém Zikmund. „Nevíš, co se stalo.“
Za ním Kamil zvedá hlavu od skript.
„Vím, co se stalo. Za chvilku jsem zpátky,“ řekne rychle Aleksandr, natáhne si rukavice a vyjde ven z chatky.
Vdechne chladivý vlhký vzduch. Blíží se Samhain. Hladina magie je vysoko. Aleksandr jde do aleje, mimo ochranné magické bariéry budečské školy. Najde rovné místo. Zakryje si šálou tvář a přetáhne kapuci přes hlavu. Rozloží nákres a hledá po kapsách křídu. Sotva vidí. Nemůže si dovolit rozsvítit.
S papírem v levé ruce nakreslí na zem zaměřovací ankabu. Složí papír a vezme nůž.
„Kdo mě hledá?“ pronese. „Jsi-li stará žena, buď mou rodnou matkou, jsi-li starý muž, buď mým rodným otcem, jsi-li mladá žena, buď mou rodnou sestrou, jsi-li mladý muž, buď mi věrným bratrem!“
Záchvěv, jako závan tepla z vatry. Funguje to. Aleksandr se zhluboka nadechne, sevře rukojeť nože a vstoupí do ankaby. Řízne se do dlaně. Krev otře o střenku.
„Tato krev není má krev. Tato krev je tvá krev.“ Bezmyšlenkovitě stáhne šálu dolů. Nesnáší cokoli na obličeji. Špičkou nože vyryje do středu ankaby útočné kouzlo. Vnitřním zrakem zahlédne nezřetelnou lidskou siluetu, která zakolísá a zvedne ruku v obranném gestu.
Odražené kouzlo zasáhne Aleksandra do žeber a vyhodí ho ven z ankaby. Nádech je jako otočit spoustou nožů zabodnutých do hrudi. Cítí přítomnost neznámého. Napůl. Vleče ho všem na očích skrz hadí koleje k ohništi, je den a nikdo nehne prstem, se strachem odvracejí oči, neznámý popadne Aleksandra za vlasy a strčí mu hlavu do plamenů. Aleksandr vdechne oheň do plic – napůl, napůl je ještě pořád tady, večer v aleji vedle ankaby – nasaje svůj vlastní živel a vytrhne se z iluze.
Sáhne si na obličej. Nemá kůži spálenou na škvarek.

Helga sebou trhne a probudí se. Srdce jí bije jako splašené. Nezřetelné střípky nepříjemného snu na hranici mezi bděním a spánkem definitivně zmizí do ztracena.
Umyvadlo. Někdo volá.
„Ahoj, kde jsi?“ Kryštof.
„V práci,“ zamumlá Helga a promne si oči. „Dneska se to trochu protáhne.“
„Je půl deváté.“
„Už? Dorazím do hodiny. Pátrám po svědkovi.“
Otevře další složku a přitáhne si k ní fotku neznámého mladíka. Nepotřebuje ji. Tu tvář už zná nazpaměť. Prohlédne znovu předchozí složku. Žádná shoda. Nikdo ho nehledá. Zatím. Možná bude Helga zítra ohledávat jeho mrtvolu.
Když odchází, bezmyšlenkovitě si fotku strčí do kapsy kabátu.

Andrea si odnese polštář a peřinu na pohovku v obýváku. Když je v posteli sama, je jí tam smutno. David je s rodinou.

IV.

pátek 30. 10. 1992

Helga se probudí v půl šesté. Chvíli hledí do setmělé ložnice a pak po špičkách odejde do kuchyně. Kryštof má lehké spaní. Za chvíli přijde rozcuchaný a v pyžamu a bude se ptát, co se děje.
Kouzla, která včera vytvořil Jeremiáš, se vyvíjejí dvanáct hodin. Dřív než v šest nebudou hotová. Helga odepne z kabátu odznak s vysílačkou. Včera přišla domů tak utahaná, že ho zapomněla přendat na noční stolek. Jedna kapsa kabátu je napnutá. Helga z ní vytáhne fotku. Neznámý ze včerejška.
Položí fotku i odznak na stůl a nalije si sklenici vody. Vytáhne z fotky magickou auru. Živý. Nic víc. Fotka nenapoví, kdo je, kde žije a co ví.
„Ty už jsi vzhůru?“ promluví na ni Kryštof ode dveří. Ukáže bradou na odznak na stole. „Volali ti z práce?““
„Ne.“
„Kdo je to?“
„Kdo?“ Fotka na stole. „Případ ze včerejška.“
„Takže jdeš do práce?“ Kryštof se posadí naproti ní a brzy pochopí, že se nedočká odpovědi. „Jak dlouho to takhle hodláš vést?“
„Kam jinam bych měla jít? Je to moje práce.“ Helga nemá chuť se hádat. Teď vážně ne.
„Já vím,“ řekne otráveně Kryštof. „Jsi v tom nejlepší, jsi zástupkyně šéfa na elitním oddělení a baví tě to. Jenže život není jen kariéra. Jsme spolu sedm let, jsi ženská a je ti třiatřicet –“
„Dvaatřicet,“ odsekne Helga a jde se do ložnice obléct.
„Skoro třiatřicet.“
„Tobě je skoro pětatřicet. Co z toho plyne?“ zeptá se Helga, když si obléká halenku. Nechtěla se hádat.
„Jak dlouho ještě hodláš chodit z práce v půl desáté večer?“
„Nezobecňuj.“
„Nechci se vracet do prázdného bytu,“ pronese Kryštof a zní jako umíněné dítě. „Takhle to vážně dál nejde. Záleží ti na mně vůbec?“
„Jak tohle spolu souvisí?“ vylítne Helga. „Ženit se nechceš, děti nechceš, je ti jedno, co bude za týden, sedm let ti nevadí, že se jednou za měsíc zdržím v práci, a teď si myslíš, že stačí udělat nechutnou scénu a já se přetrhnu, abys měl denně teplou večeři?“
Když si Helga připíná odznak a dává fotku do kabelky, Kryštof demonstrativně mlčí a hledí z okna.

Do práce dorazí ve čtvrt na sedm. Na mapě Evropy na zdi je několik rozplizlých světélkujících skvrn. Modré světýlko lokačního kouzla bezradně poletuje nad mapou. Helga se sehne nad papírem. Žádné jméno, ani hrubé obrysy písmen.
„Do hajzlu!“ zařve Helga a mrští kabelkou na stůl.
Ani jedno kouzlo neprošlo přes magickou ochranu. To znamená, že se neznámý nachází na místě se silnými magickými bariérami. Možná studuje v Budči. Stopovací a identifikační kouzla odrazil nějaký druh osobního štítu. Tohle je zvláštní.
Helga napustí vodu do dřezu v kuchyňce. Na Vyšehradě se nachází místnost se studnou, ale Helga si nepamatuje, kdy tam naposledy byla. Většinu hovorů vyřizuje přes odznak nebo dřez v kuchyni.
Zástupce ředitele budečské školy Michalec se tváří, jako kdyby si nemohl vzpomenout, odkud ji zná.
„Dobré ráno. Millerová, kriminální policie Vyšehrad,“ řekne mu Helga. „Potřebuji ověřit jednoho studenta. Nemám jméno, jen fotografii.“
„Pošlete mi ji,“ odpoví Michalec.
Helga položí fotku na hladinu vody. Hladina se zavlní a změní barvu.
„Je to náš student,“ řekne Michalec po chvilce a pošle fotku zpátky.
„Děkuji. Musíme ho vyslechnout, patrně je to důležitý svědek. Během dneska k vám někoho pošleme. Máme vážné důvody se domnívat, že mu hrozí nebezpečí. Neměl by opouštět Budeč. Můžete mu to říct?“
„Rozhodně ano.“
Helga se opře čelem o skříňku. Nic víc udělat nemůže.

V laboratoři čeká pánský hřeben a rozježený zubní kartáček z bytu Jeronýma Albrechta. Hřeben je velmi hustý a má tenké zuby.
„Tímhle by se Albrecht v životě neučesal,“ řekl včera Vratislav, když přišel z prohlídky bytu a přinesl oba předměty Helze do laboratoře.
Helga vytáhne pinzetou vlasy z hřebenu. Dva druhy vlasů. Jeden dva nepoddajné. Trochu více rovných a tmavších. Všechny mužské. Albrechtova sestra tvrdila, že bydlel sám. Měl tajného spolubydlícího? Tajnou známost? Leccos by to vysvětlovalo.
Oddělí jeden tmavší vlas a položí jej na nehořlavý tác. Zjistit jméno je snazší z vlasů než z fotografie. Sáhne do police po tinktuře. Jedna kapka na vlas. Helze se zdá, že vsakují nezvykle pomalu. Škrtne sirkou a přiblíží vlas k plameni. Vlas se s nepříjemným zápachem kroutí a rozpadá. Popílek se pomalu přesouvá po stříbřitě lesklé ploše s vyleptaným vzorem. Pak se zastavuje a zůstává poskládán do tmavých písmen. Částečky se semknou k sobě do linek tenkých jako vlas. Měly by vytvořit jméno.
Měly by.
„Co to ksakru…“ ujede Helze.

„Co to ksakru je?“ zeptá se Jeremiáš, když se pořádně podívá na linky na tácu.
„Doufala jsem, že mi to povíš ty.“
„Rozptyl by rozmazal linky, zkreslení nahodile mění písmena, odraz by neukázal vůbec nic. Tohle se mi stalo jen jednou, když jsem omylem smíchal dva vzorky.“ Jeremiáš se zatváří, jako kdyby kousl do citronu. Nesnáší své vlastní chyby. „Co ty druhé vlasy?“
„Udělaly naprosto totéž. Asi budou Albrechtovy. Chtěla jsem aspoň zjistit živel, ale nepovedlo se ani tohle.“
„Takže odsátá magická síla?“
„Nemám tušení.“ Helga si povzdechne. „Budu to muset zkonzultovat s komisařem.“
„Vyvolám mezitím fotky.“

Vratislav zaklepe na dveře kanceláře strážníků a nakoukne dovnitř. Jirka Lípa na něj zamává od stolu, kde má zrovna rozepsané hlášení, hrnek s čajem a fotku v obyčejném šedivém rámečku. Vratislav se nakloní nad fotkou. Tvář pozná okamžitě. Viděl ji na fotce z Albrechtova bytu.
„To je ona,“ řekne. „Co o ní víme?““
„Luciana Prisková, šedesát čtyři let, bytem v domě U podkovy na Starém Městě. Od léta v důchodu, do té doby učila na budečské škole astrální magii. Vdova, dvě děti. Ohlásili to syn a snacha. Vezli jí na víkend vnoučata. Nebyla doma a zjistili, že ni od předvčerejšího dopoledne nikdo neviděl.“
„Díky, pošli mi pak hlášení nahoru,““ kývne Vratislav a vezme zarámovanou fotografii. „Budeš to ještě potřebovat?“

Helga připraví dvě skleněné laboratorní misky se vzorky vlasů a kartáček položí do sterilní kádinky. V hlavě jí doznívá ranní hádka. Stačí zvládnout další setkání s Kaminským a poradu na oddělení a může vyrazit do Budče pátrat po neznámém mladíkovi.
Kaminski dorazí asi za minutu. Košile přes tričko a kalhoty s kapsami na stehnech? Ten opravdu neřeší, co si ráno obleče. Správný přístup. Nic po ránu neřešit.
„Zjistila jste jméno?“
Helga zavrtí hlavou. On vůbec nezvedne oči od vzorku. „Ne,“ řekne Helga nahlas.
Kaminski si položí jednu misku s vlasy na dlaň. „Nemůžu na to dosáhnout,“ řekne. „Půjčíte mi rukavice?“
„Ochranné?“
„Nechci kontaminovat vzorek.“
Helga mu podá pár tenkých jednorázových rukavic ze skříně. Pak sleduje, jak Kaminski zvedá Albrechtův vlas z misky do výše očí a převrací jej ve vzduchu.
„Je to lidský vlas?“
„Prosím?“
„Určitě ano,“ odpoví si Kaminski sám. Helga se přistihne, že si prohlíží jeho levou duhovku. „Vypadá to jako oheň, země a vzduch dohromady.“
„Co to znamená?“ zeptá se Helga.
„Nemám tušení.“

„Co je tohle?“ zeptá se Karel, když si všimne živlového pentagramu na stěně v kanceláři mladších vyšetřovatelů.
„Na všech fotkách je jako první napsánn živel. Ta písmena jsem nerozluštil. Tohle,“ ukáže na vzduch a Albrechtovu fotku, „by mohl být monogram Jeronýma Albrechta. U ohně byly dva otazníky.“
„To jsou monogramy,“ ozve se Vratislav. „Oběť ze včerejška se jmenuje Luciana Marie Prisková. LMP. Foto souhlasí. Bývalá budečská profesorka, bydlela na Starém Městě. To omega je podkova, je to zkratka pro adresu.“ Ukáže na zemi, mladou ženu a písmeno L. „Tohle je Miloslava Lechová. Zmizela přede dvěma lety přesně na Samhain. Živel souhlasí.“
„U ohně je spirála a chybí monogramy,“ promluví Helga. „Ten kluk studuje v Budči a má na sobě ochranné kouzlo proti identifikaci.“
„Aha, díky. Našel jsem dva případy, které by s tímhle mohly souviset,” pokračuje Vratislav a na nástěnku přidá fotografii muže s rovnými tmavými vlasy a oříškovýma očima. „Břetislav Ježek, věk jednatřicet let, technik ve firmě Fotomag. Naposledy viděn loni na Samhain na zvláštním oddělení vinohradské nemocnice. Přišel s hromadou pohmožděnin a zlomenou rukou, tvrdil, že to byla nehoda, po ošetření odešel domů.“
„Fotomag?“ ozve se Jeremiáš. „Tam přece pracoval Albrecht.“
„To bylo první, čeho jsem si všiml. Abrecht nastoupil až měsíc potom, co Ježek zmizel.“
„Prověřil bych to,“ trvá na svém Jeremiáš. „Mohli se znát. Jsou stejného věku a pracují ve stejném oboru.“
„Prověř to,“ řekne mu Karel. „Co ten druhý případ?“
„Magický útok loni na Samhain. Drahotuše Olhanová, osmatřicet let, botanička na volné noze.” Vratislav vytáhne další fotku. Žena se závojem hustých tmavých vlasů. „Dostala silný zásah loutkovým kouzlem. Dotáhlo ji až do Grébovky, ale dokázala se ubránit. Případ je uzavřený. Pachatel se nikdy nepřiznal. Od ledna sedí za vyhrožování a nebezpečné pronásledování.“
Helga se zahledí na obě nové fotografie. „Tihle jsou naživu,“ řekne.
„Kdo nahlásil Ježka jako pohřešovaného?“ zeptá se Karel.
„To je trochu komplikovanější,“ odpoví Vratislav a přisune Karlovi Ježkovu složku. „Pětkrát jeho matka mezi předloňským říjnem a loňským listopadem. Jednoduchý případ, za pár hodin ho našli na podnájmu na Žižkově. Naposledy ho nahlásil domácí loni v listopadu, od té doby je nezvěstný.“
Karel přikývne. „Podívej se na to. Zatím ho budeme brát v patrnost. Jeremiáši, co ty čáry?“
„Nepohnul jsem s nimi. Jsou podobné kouzlům z Čar černých a velemocných, ale neshodují se ani s jedním. Knize chybí pár listů, před nimi jedno kouzlo končí a za nimi začíná další. Má razítko budečské knihovny.“
„Něco dalšího? Helgo?“
„Ano,” odpoví Helga. „Tělo Priskové mělo odebranou magii. Vzorky vlasů z Albrechtova bytu nelze identifikovat ani zjistit jejich živel. Specialista na magické úrovně odečetl z jednoho dva živly a z dalšího tři. Vyfotila jsem pokusy o identifikaci, chci to poslat na Budeč. Možná by mohli vědět, co za kouzlo tohle způsobuje.“
„Budeč je jediné spojení mezi nimi, o kterém víme,“ řekne najednou Jeremiáš. „Albrecht chodil do Budče do knihovny, náš neznámý metalák studuje v Budči a a Prisková tam pracovala ještě pár měsíců před smrtí. Máme obskurní středověké kouzlo z Grébovky, podivnost na vzorcích vlasů a odebranou magii. Jaká je pravděpodobnost, že náš člověk nemá nic společného s Budčí?“
„Profiloval jsem oběti,“ řekne Karel a všichni se otočí k němu. „Všichni za sebou měli zasvěcení, byli mágové první úrovně a žili sami, takže se na jejich zmizení nepřišlo okamžitě. Souvislost s Budčí může být druhotná. Profiloval jsem vraha. Je opatrný, nechce na sebe upozornit. Pracuje nejspíš sám. Pravděpodobně studoval vysokou školu. Má velké plány. Je patetický. Myslí si, že je chytřejší než my.“ Karel přejede pohledem knihu, nákres kouzla a několik složek na volném stole. Knihu posune směrem k Helze. „Olhanovou si vezmu na starost já. Helgo, ty pojedeš do Budče. Vratislave, ty prověř Ježka. Jeremiáši, dej dohromady seznam lidí, kteří by mohli o něco vědět o našich záhadných čarách. Kolik lidí v Budči ví, že tady pracuješ?“
„Nešířil jsem to,“ odpoví opatrně Jeremiáš.
„To je dobře. Zkonzultuj to kouzlo neoficiálně.“

V.
Helga nenápadně zkontroluje odznak bezpečně schovaný pod límcem kabátu. Nechce zbytečně přitahovat pozornost. Student před ní skládá do batohu knihy a odchází. Helga je na řadě.
„Millerová, kriminální policie,“ řekne tiše děvčeti u pultu. „Potřebuji zjistit, kdo si půjčoval tuhle knihu.“
Knihovnice otevře Čáry černé a velemocné na poslední straně a chvíli hledá v regálu. „Tuhle knihu nemáme v evidenci,“ řekne. „Podívám se do odpisů.“
To mi ještě scházelo, proběhne Helze hlavou. Neexistuje dokonalé magické zabezpečení knihovny. Na zloděje a vandaly je každé kouzlo krátké. I slavná budečská knihovna při každé revizi objeví desítky zmizelých nebo zničených knih.
Knihovnice se vrátí s evidenční kartou. „Knihu odepsali před dvěma lety. Poslední čtenář ji vrátil v roce 1988.“
Před čtyřmi lety.
„Kdy jste zjistili ztrátu?“
„Dvacátého července 1990.“
„Díky. Knihu vám teď vrátit nemůžu, dokud neuzavřeme případ.“ Helga věnuje knihovnici povzbudivý úsměv a vrátí knihu zpátky do papírového sáčku na důkazy. „Můžu si okopírovat evidenční kartu?“
„Jistě.“
„Kolik výtisků jste měli celkem?“
„Dva.“
„Můžete mi půjčit ten druhý k nahlédnutí?“
„Je zrovna vypůjčený u studenta. Můžeme vám ho zavolat.“
„Zajdu za ním sama. Jak se jmenuje?“
Knihovnice se podívá do karty. „Aleksandr Vasyljovyč Kosturak. Čtvrtý ročník na vysoké, kruh hadů.“
Na Budči se studenti dělí do kruhů podle živlu. Hadi jsou oheň. Neznámý fanoušek metalu je taky oheň. Pokud knihovnice zná Kosturaka, mohla by znát i jeho.
Helga přisune fotku knihovnici. „Znáte ho?“
„Ano, to je on,“ přisvědčí dívka. „Aleksandr.“

Když Augustýna Vitališová otevírá dveře, přidržuje si na boku dítě.
„Nezdržím vás dlouho,“ řekne jí Karel. „„Včera jste říkala, že jste obvolala bratrovy přátele.“
„Ano.“
„Nezmínil se někdo o jeho spolubydlícím?“
„Jakém spolubydlícím?“ Nepředstírané překvapení.
„Vypadá to, že u vašeho bratra někdo bydlel.“
„Nemám tušení.“
Karel vytáhne z kapsy fotky z bytu Jeronýma Albrechta. „Poznáváte někoho z nich?“
Ona nepřítomně pohoupe dítě na boku. Na neznámého metaláka a Lechovou reaguje zavrtěním hlavy. „Ta paní je mi povědomá. Neučí na Budči? Tohle je Jeroným.“
Karel jí ukáže rub fotky s rukopisnými poznámkami. Vzduch, JA, nečitelný text pod ním.
„Poznáváte tohle písmo?“
„Ne.“ Je si naprosto jistá.

Helga studovala na Budči dvanáct let a koleje zná jako vlastní boty. První dva stupně bydlela v koleji jestřábů, protože její živel je vzduch. Na vysoké začala studovat léčitelství, vodní obor. Na začátku prváku se přistěhovala ke spolužačkám do koleje štik. Bylo to spíše pravidlo než výjimka. Vysokoškoláci se sestěhovávají podle oborů, ne podle živlů. Aleksandr Kosturak studuje černou magii a bydlí v koleji hadů s jedním spolužákem z oboru, dvěma alchymisty a numerologem.
Helga zaklepe na dveře chatky a mimoděk si všimne ochranné čáry na prahu.
„Ano?“ ozve se z druhé strany zastřeně.
„Millerová, kriminální policie. Hledám Aleksandra Kosturaka.“
Ve dveřích se objeví rozcuchaná hlava. Rozšířené zorničky, zarudlá víčka a závan marihuany. „Já jsem Zikmund Diviš a vy jste kdo?“
Helga zachytí pohyb za jeho zády. Přeběhne jí mráz po zádech. „Millerová, vyšehradská kriminálka.“
„To by mohl říct každej,“ opáčí Diviš a založí si ruce. „Ukážete mi průkazku?“
„Už jdu,“ ozve se zevnitř chatky. Čeština s přízvukem. Rozšířené zorničky. Vytahaný svetr a seprané džíny prodřené na kolenou. Vlasy jen po bradu.
Diviš ho zarazí. „Počkej.“
„Co potřebujete?“ zeptá se Kosturak, vyjde ze dveří a stoupne si zády ke stěně.
Helga zaloví v kabelce. „Máte půjčenou tuhle knihu?“
On se sotva podívá na titul. „Někde bude. To jste přišla kvůli knize?“
„Potřebuji se na něco podívat. Je to důležité.“ Helga vrátí knihu do kabelky. „Máte zajímavé koníčky. Jezdíte často po metalových koncertech?“
„Proč se ptáte?“ zeptá se Kosturak.
Helga sklopí oči ke kabelce, aby mohla vytáhnout fotografii z koncertu. Kosturak najednou přiskočí k ní a popadne ji za čelo. Je rychlý. Ne dost. Helga má za sebou magické zasvěcení, které značně zkracuje reakční dobu. Popadne ho za zápěstí, zkroutí mu je na hranici vymknutí, škubne směrem dolů a dlaní druhé ruky prudce zatlačí proti jeho levému rameni. Kosturak ztratí rovnováhu, reflexivně se chytí Helžiny ruky a dá jí tím skvělou příležitost chytit ho za druhé zápěstí, srazit na kolena a zkroutit mu ruce za hlavou. On znehybní a schová se za magický štít.
„Kurva!“ vzpamatuje se Diviš.
„Doklady mám v kabelce, můžete si mě ověřit,“ řekne rychle Helga. Napětí v těle pod jejíma rukama povolí. Může ho pustit. Aleksandr se zvedne na nohy a promne si obě zápěstí. Vypadá lehce otřeseně.
Helze je jasné, co má dělat. „Koukej vystřízlivět,“ řekne a nakreslí před něj několik jednoduchých čar. Kosturak zbledne, chytí se za krk a zaběhne do chatky.
Diviš zkříží ruce před obličejem a zacouvá do chatky. „Já nic nepil!“ vykřikne.
Helga mu podá policejní průkaz a odkryje odznak na kabátě. „Chcete si mě ověřit?“

Jeremiáš vytočí číslo na firmu Fotomag ze Starého města, kde pracovali Jeroným Albrecht a Břetislav Ježek. Zvedne to ředitelka.
„Ditrich, vyšehradská kriminálka,“ představí se Jeremiáš. „Vyšetřujeme zmizení pana Albrechta. Kdy jste ho viděla naposled?“
„V úterý v pět odpoledne,“ odpoví ona bez mrknutí oka.
Podle Helgy je Albrecht mrtvý minimálně od pondělního večera. Možná ještě déle.
„Víte to jistě?“ zeptá se Jeremiáš.
„Určitě. Můžete si to ověřit, evidujeme příchody a odchody.“

Zikmund Diviš vrátí Helze zpátky její průkaz. „Omlouvám se,“ řekne. „Poslední dobou toho bylo moc i na mě. Natož na Aleksandra.“
„Znáte se dlouho?“
„Od prváku. Přes tři roky.“
Helga vytáhne Kosturakovu fotku z koncertu. „Nevíte, kde byla pořízena?“
V koupelně syčí sprcha.
Diviš ukáže na horní okraj loga na tričku. „Určitě na nějakém koncertě Scorpions.“
„Víte přesně, kdy to bylo?“
„Nemám tušení. Můj přítel by to mohl vědět, pamatuje si všechno.“
„Jak se jmenuje?“ zeptá se Helga.
„Kamil Procházka. Teď by měl být na semináři z numerologie.“
„Kdo fotil?“
„Já,“ řekne Diviš opatrně. „Fotím na každém koncertě.“
„Můžu ty fotky vidět?“
„Mám je u sebe, ale je jich fakt hodně,” odpoví Diviš váhavě. „Najdu vám to.“
Sprcha přestane syčet.
„Hned jsem zpátky,” řekne Diviš a zmizí v chatce. Polohlasný hovor, dvojí klapnutí dveří, kroky a Diviš je zpátky. „Aleksandr už se zcivilizoval. Můžete dál.“
„Díky,“ usměje se na něj Helga a překročí práh chatky a ochrannou čáru. „Kde je jeho pokoj?“
„Tamhle.“
Dveře jsou pootevřené. Aleksandr Kosturak sedí na posteli, má na sobě džíny a tričko a přes ramena ručník. „Pojďte dál,“ řekne, zvedne hlavu a prohrábne si zvlněné mokré vlasy. Na tom pohybu je cosi přitažlivého.
„Ochranná čára na prahu není standardní kouzlo. Umístil jste ji vy?“
On přikývne.
„Máte na sobě permanentní ochranná kouzla. Z jakého důvodu?“
„Mám je celou dobu, co tady studuji,“ odpoví Kosturak neochotně. „Rodina se o mě bála.“
„Ta čára na prahu není starší než tři dny.“
Kosturak si opře ruce o kolena. „To přece není trestné.“
„Ne, ale napadení vyšetřovatele ve službě ano. O co jste se pokoušel?“
„Byl jsem opilý.“ Drobná disharmonie v hlase. Něco tají.
„Na tohle jsem se vás neptala,“ řekne Helga ostře.
„Myslel jsem…“ Nadechne se. „Něco — někdo — mě včera napadl.“
Helga sotva zachová klidnou tvář. „Kdo to byl?“
„Nevím.“
„Kdy se to stalo?“
„Večer. Asi v půl sedmé,“ řekne on.
„Tady v Budči?“
Kosturak zavrtí hlavou. Jeden pramínek se mu přilepí k čelu. „Šel jsem s kamarády na pivo do Zákolan.“
„Jak se jmenují ti kamarádi?“
„Zikmund Diviš, Kamil Procházka a Naděžda Slepičková,“ vysype bez váhání.
„Jak to napadení vypadalo?“
Kosturak střelí očima do chodby a zkříží si zápěstí. „Loutkové kouzlo. Prolomil jsem je zevnitř.“
„Počkejte, řekněte mně to všechno od začátku.“
„Seděli jsme na pivu,“ pronese on. „Bylo mi divně, šel jsem si opláchnout obličej. Začala mi téct krev z nosu a uší. Cítil jsem takovou zvláštní otupělost.” Zmlkne a otřese se. Zásah loutkovým kouzlem v první chvíli není nepříjemný. Než oběť pochopí, co se děje, zpravidla bývá pozdě. Krvácení z uší a nosu odpovídá prudkému zásahu.
„Co se dělo dál?” pobídne ho Helga.
„Viděl jsem se v zrcadle.“ Loutkové kouzlo poznáte na pohled podle prázdných očí. „Nemohl jsem se pohnout.“
„Byl někdo s vámi?“ zeptá se Helga.
On zavrtí hlavou. „Ne. Musel jsem udělat protikouzlo sám.“
„Co jste dělal pak?“ zeptá se.
„Šel jsem zpátky ke stolu, řekl jsem Zikmundovi, že potřebuji magickou ochranu.“ Mimoděk se prsty dotkne kůže těsně pod uchem. „Půjčil si tužku od Naděždy.“
„Jaký druh ochranných kouzel použil?“
„Muří nohu a keltský kříž,“ odpoví Kosturak bez váhání. Krk mu zakrývají rozcuchané pramínky vlhkých vlasů. Helga odolá nutkání je odhrnout a podívat se po stopách magie a tahů tužkou.
„Pak jste se vrátili do Budče?“ zeptá se Helga.
On přikývne.
„Vyšel jste od té doby ven?“
„Ne.”
„Máte tušení, kdo na vás mohl útočit?“
Kosturak zaváhá. „Ne,“ řekne pak.
Je načase změnit směr výslechu. Helga mu podá fotky z Albrechtova bytu. „Ten útok na vás má patrně spojitost s případem, který právě vyšetřuji. Znáte někoho z nich?“
„Profesorka Prisková. Tyhle dva neznám.“ Oči se mu rozšíří leknutím. „Proč je tady moje fotka?“
„Snažím se to zjistit,“ řekne Helga. „Vzpomínáte si, kde a kdy byla pořízena?“
„Nevím. Koncerty jsou vždycky na stadionech.“ Hledí na fotku a mne si zápěstí.
„Podívejte se na detaily. Poznáváte to oblečení?“
On znovu přeběhne fotku očima. „Náramek se mi rozpadl letos v květnu. Křivák mám asi dva roky. Od předloňského jara.“
„Chodíte takhle oblečený na každý koncert?“
Přikývnutí.
„Rukavice nosíte taky?“
Aleksandr se ošije. „Ano.“
„Byl jste včera mezi půlnocí a osmou ráno v Budči?“
„Ano. Spal jsem. Před osmou jsem šel na přednášku.“ Silná disharmonie, pravděpodobně lže.
„Může vám to někdo dosvědčit?“
„Spolubydlící z chatky a spolužáci na přednášce.“
Na dobu vraždy profesorky Priskové má alibi děravé jako cedník.
„Dobře,“ přikývne Helga. „Vzpomenete si, co jste dělal loni na Samhain?“
„Byl jsem na oslavách jako každý rok. Proč se na to ptáte?“
„To je běžný postup,“ řekne rychle Helga. „Musím vás požádat, abyste neopouštěl areál školy, dokud případ neuzavřeme. Jde o vaši bezpečnost.“
Aleksandr je jedna velká nedůvěra.
„Jestli jste si vzpomněl na něco důležitého, řekněte mi to teď,“ dodá Helga.
On zvedne oči k regálu s knihami. „Znám dobře tu knihu, kterou sháníte,“ řekne. „K čemu ji potřebujete? Třeba se obejdeme bez ní.“
„Co je na stránkách 74 až 81?“
„Stránky si nepamatuji.“
„Zavolejte mi hned, jakmile ji najdete.“ Helga mu podá vizitku. „Oblečte si něco nenápadného, v čem běžně nechodíte.“
Aleksandr vytáhne ze skříně šedou mikinu na zip. „Může být? Už jsem to na sobě neměl roky.“
„Nedávejte si kapuci na hlavu. Omezí vám zorné pole a hůř uslyšíte.“
„Na jakém oddělení pracujete?“ zeptá se Aleksandr. Zůstane stát zády k Helze, ale hledí na její odraz v zrcadle ve dveřích skříně. Obleče si mikinu a rukávy pečlivě stáhne přes zápěstí. Šedá mu sluší.
„Vraždy,“ řekne Helga jednoduše.
On si urovná mikinu i vlasy. „Jak se to stalo?“ zeptá se po chvíli mlčení do zrcadla.
„Na co se ptáte?“
„Říkala jste, že vyšetřujete vraždu.“
„To není důležité.“
Aleksandr se obrátí čelem k Helze. „Pokud to není důležité, proč nemám vycházet z Budče?“
„Vyšetřování je tajné, ale tohle vám říct můžu. Oběť byla upálena zaživa.“
On zbledne, položí si ruku na krk a dvakrát polkne. „Podívám se po té knize,“ řekne pak.

„Co když je Albrecht mrtvý už dlouho a někdo se za něj vydával?“
„To je blbost,“ prohlásí kategoricky Vratislav.
„Je to menší blbost, než že chodil do práce, když už byl prokazatelně mrtvý,“ opálí Jeremiáš.
Vratislav pokývá hlavou. „Tak jaká je tvoje teorie? Určitě se nemůžeš dočkat, až mně ji vyklopíš.“
„Nic světoborného jsem nevymyslel. Stačila by iluze, pár dní si toho nikdo nemusel všimnout. Albrecht trávil většinu pracovní doby v temné komoře nebo ateliéru.“ Jeremiáš vyhledá pohledem evidenci příchodů. Albrechtova šéfová přičinlivě okopírovala i minulý týden. „Jenže důkazy skřípou, a to jsme ještě ani nenašli tělo.“
„Počkej,“ zarazí ho Vratislav. „Právě jsi přišel na způsob, jak mohl být Albrecht zároveň doma a minimálně tři dny po smrti. Co ti na tom skřípe?“
Jeremiáš mu přisune evidence docházky. „Koukni na jeho písmo.“
„Máš lupu?“
„Už jsem na to koukal. Písmo je všude totožné.“
„Dokonale zfalšovat podpis na fleku nemohl,“ uvažuje nahlas Vratislav. „I dobrému padělateli to trvá dlouho. Evidence docházek se ale kontrolují jednou za měsíc, nikdo si toho zatím nemusel všimnout.“
Jeremiáše něco napadne. „Vyžádám si evidenci docházky za celou dobu, co tam pracoval,“ řekne.
„Ukaž.“ Vratislav si přisune fotku z Albrechtova bytu a otočí ji rubem s poznámkami nahoru. „To je jeho písmo?“
„Mohlo by být. Kouknu na to lupou.“

„Odcházeli jsme asi v půl šesté,” prohlásí Naděžda Slepičková. Bydlí v sousední chatce a hlas má plný obvinění a ublíženosti. „Aleks šel s námi.“
„Kdy jste se vrátili?“
Slepičková pokrčí rameny. „Nevím. Snad kolem sedmé.“
„Stalo se něco neobvyklého, když jste byli mimo Budeč?““
„Ne.“
„Byl Aleksandr s vámi celou dobu?“
„Nevím,“ řekne Slepičková s hranou lhostejností.
„Proč jste se vraceli už kolem sedmé?“
„Aleks se chtěl vrátit do Budče. Ti dva šli s ním a nechtěla jsem tam sedět sama.“
„Chtěl se vrátit do Budče?” opakuje po ní Helga. „Řekl vám důvod?”
„Proč by to říkal mně?” pronese Slepičková významně ublíženým tónem a Helga se obrní trpělivostí.
„Co si myslíte vy?”
Slepičková se potěšeně usměje. „Měl natržený ret a odřenou ruku,” řekne. „Ale já radši nic nevidím ani neslyším, nechci mít problémy.“
Helga se zhluboka nadechne, aby udržela klidný tón. Dochází jí trpělivost. „Jak to myslíte?“
„Jestli někde přišel k úrazu, tak jsem u toho nebyla, ale nedivila bych se.” Návrat k ublíženému tónu.
„Proč byste se nedivila?“ zeptá se Helga a má chuť se Slepičkové zeptat, copak si marně slibovala od podvečerního piva s mileneckou dvojicí a jedním hezkým nezadaným klukem.
„Kolem něj je toho hodně divného,” odpoví Slepičková.

VI.
„Nic o něm nevím,“ řekne matka Břetislava Ježka. Založené ruce, nesouhlas, nakrabacené čelo. „Kdyby se objevil, zavolala bych vám. Musela jsem podat oznámení několikrát, vždycky jste mi řekli, že je v pořádku, ale nikdy se neozval. Zbláznil se do nějaké ženské a všechno hodil za hlavu.“
„Měl známost?“ zeptá se Vratislav. „Znáte její jméno?“
„Ne, ani mi ji nepředstavil. Vykašlal se kvůli ní na vlastní rodinu a dokonce nechal dobré místo v Budči.”
„V Budči?” opakuje Vratislav překvapeně. „Co dělal v Budči?”
„Asistenta na katedře černé magie,” povzdechne si Ježková. „Je velmi chytrý, ale odjakživa slabý a zakřiknutý. Na Budči byl spokojený. Docela jsem se bála, co bude, až dostuduje. Měla jsem takovou radost, když dostal to místo! Byl nadšený, jaké možnosti má před sebou, a všechno to zahodí kvůli jedné blondýně.”
„Takže jste ji viděla,” prohodí Vratislav.
„Jen na fotce.”
„Jak vypadá?” zeptá se Vratislav.
„Vlasy po ramena, zelené oči, o pár let mladší než on. Úplně obyčejná holka, a takhle si ho omotala kolem prstu.”
„Řekl vám o ní něco bližšího?”
Paní Ježková nešťastně zavrtí hlavou. „Měl její fotku u sebe, viděla jsem ji náhodou, kdy přišel oznámit, že odchází z Budče. Snažila jsem se mu domluvit, ale nebyla s ním rozumná řeč. Od té doby o něm nevím.”
„Stýká se s příbuznými z vaší nebo otcovy strany?” zeptá se Vratislav opatrně.
„Určitě ne,” odpoví důrazně Ježková. „S otcem se viděl jen jednou.”
„Dáte mi jeho jméno a adresu?”
Povzdech. „Je to nutné?”
„Musíme prověřit všechno,” odpoví Vratislav neurčitě.
„Tak dobře.” Začne se shánět po papíru. „Nechtěla jsem, aby se dozvěděl, že jsem ho měla se ženatým mužem, ale víte, jak to chodí. Když mu bylo sedmnáct, tajně ho vypátral a navštívil. Vrátil se rozčilený a odmítl se o tom bavit.”

Kamil Procházka vyjde ze seminární místnosti katedry numerologie a tiše za sebou zavře. Zahledí se na Helžin odznak. „Jste tady kvůli Aleksandrovi?“ zeptá se.
„Ano,“ odpoví Helga. Zaloví v kabelce a potlačí nutkání nespouštět Procházku z očí. „Poznáváte tuhle fotografii?“
Procházka si pozorně prohlédne každý detail. „To je z koncertu v Berlíně,“ prohlásí. „Loni osmnáctého března.“
„Jste si jistý?“
Procházka přikývne. „Určitě. To šedé vzadu je korba náklaďáku, byl zaparkovaný pod stromem hned u stadionu. Zašívali jsme se tam před koncertem.“ Podá fotku zpátky Helze. „Pamatuji si všechno. Někdy je to spíš na škodu.“
„Jak dlouho znáte Aleksandra?“
„Dva roky a měsíc. Co jsem se nastěhoval k Zikmundovi. Předtím jsem ho prakticky neznal.“
„Proč si myslíte, že jsem přišla kvůli němu?“
„Předevčírem ho někdo napadl,“ odpoví Procházka bez váhání.
„Kdy?“
„Kolem šesti čtyřiceti večer a pak asi v půl deváté.“
Dvakrát? „Byl jste u toho?“ zeptá se Helga překvapeně.
Procházka zavrtí hlavou. „Vždycky se to stalo, když byl sám a mimo ochranné bariéry. Stalo se mu něco?“
„Je v pořádku. Proč vycházel z Budče v půl deváté večer?“
„Nevyšel z Budče, šel jen do aleje.Vrátil se asi v půl desáté a vypadal strašně, nemohl ani chodit. Zikmund ho odvedl ke zdravotníkům.“ Zmlkne.
„Odkud víte, že šel do aleje?“ zeptá se Helga.
Procházka sebou trhne leknutím. Evidentně prozradil, co neměl. „Nechal tam kouzlo,“ odpoví opatrně.
„Viděl jste to kouzlo?“
Procházka přešlápne. „Nevzpomínám si. Smazal jsem to a vypadl, než mě někdo nachytá.“
„Trváte na tom?“
Nervózní přikývnutí.
„Bude lepší, když mi povíte všechno,“ řekne Helga. „Lhaním nepomůžete Aleksandrovi ani sobě. Máte výbornou paměť na detaily. Netvrďte mi, že si nepamatujete kouzlo, které jste předevčírem uklízel.“
„Byl to nějaký druh ankaby,“ vysype Procházka nešťastně. „Víc opravdu nevím.“
„Chodíte se studentem černé magie.“
„Je to teoretik. Aleksandr taky.“
Černá magie se na Budči studuje teoreticky. Nikdy nevíte, kdy narazíte na někoho, kdo ji používá v praxi a nemá čisté úmysly.
„Můžete ji nakreslit?“
Procházka si od ní vezme blok a odepne propisku od kapsy košile. Rozhlédne se. Jako podložku použije okenní parapet. Základní kružnici nakreslí přerušovanou čarou. Když črtá čáry, ani jednou nezaváhá.
„To je zaměřovací ankaba,“ řekne Helga a zjistí, že se jí ulevilo.

„Ahoj.“ Jeremiáš zvedne hovor okamžitě. „Jak jsi dopadla?“
„Mluvila jsem s naším neznámým. Aleksandr Kosturak, dvaadvacet let, o Samhainu ho čeká zasvěcení. A teď se podrž – má z budečské knihovny půjčený druhý výtisk té Albrechtovy knihy a prý ho někam zašantročil. Nemá alibi na včerejší noc. Tvrdil, že ho večer někdo magicky napadl, když byl mimo Budeč. Dva svědkové to potvrdili, ze třetí jsem nedostala rozumné slovo. Šla jsem se zeptat na ostrahu a ošetřovnu. Ostraze nic neohlásil, zato na ošetřovnu ho v noci přivedl spolubydlící s dvěma zlomenými žebry a hromadou pohmožděnin, všechno magického původu. Měli bychom ho prověřit.“
„Zavolám na oděskou kriminálku. Už jsi byla za astrálními mágy?“
„Zrovna tam jdu.“ Nepříjemné rozhovory se nemají odkládat. „Byl někdo za její rodinou?“
„Karel. Oba synové jsou z obliga. Jeden je od pondělka na botanické expedici někde v Pyrenejích a druhému potvrdila alibi manželka. Ani jeden není oheň.“ Váhavá odmlka.
„Co se děje?“ zeptá se Helga.
„Jde o Albrechta. Podle kolegů v práci a evidence příchodů byl v úterý odpoledne ještě naživu. Porovnal jsem písmo v evidenci příchodů za poslední dva týdny a na fotkách z jeho bytu. Je to všechno stejné písmo.“
„Podívám se na to ještě jednou, až se vrátím. Mohla jsem se splést.“
„Nespletla. Albrechtova sestra potvrdila, že to písmo není jeho.“

Katedra astrální magie. Pár momentů potom, co Helga oznámila, že jejich bývalá kolegyně byla včera brutálně zavražděna. Astrální mágové mají pověst blouznivců, kteří občas zabloudí do reality. Helga kolem sebe vidí spoustu ostrovů sama pro sebe. Zaražené ticho.
„Znali jste ji spoustu let. Potřebuji od vás vědět všechno. Kdo byli její přátelé, kdo byli její nepřátelé. S kým se stýkala. Měla nějakou známost?“
„Známost?“ ozve se jeden muž kolem čtyřicítky. „Kdepak. Věnek byl jediný muž jejího života. Vždycky říkala, že tomu tak zůstane, že je šťastná ženská a nikoho jiného nechce. Mladšího syna má přímo tady v Budči, je to třída, dělá botaniku. Jezdila za ní často neteř, taky botanička. Starší syn má dvě děti a třetí na cestě. Anka šla do důchodu, aby se jim mohla věnovat. Když ještě bylo teplo, jezdila s vnoučaty každý víkend na chalupu.“
O chalupě dosud nepadlo ani slovo. „Kam jezdila na chalupu?“
„Někam do severních Čech.“

„Měla chatu někde v Podkrkonoší. Pošli Vratislava k jejímu synovi pro klíče,“ řekne Helga Jeremiášovi přes odznak.
Půjčení klíčů znamená povolení ke vstupu do domu. Stačí, aby Vratislav během převzetí klíčů vyslovil Karlovo jméno nebo je nechal na jeho stole.
„Jak pokračuješ s Olhanovou?“
„Zatím nijak,” přizná Jeremiáš. „Na poslední adrese už nebydlí. Podle rodiny se odstěhovala do Podkrkonoší na vesnici. Adresu nevědí nebo nechtějí říct, hovory má přesměrované přes opuštěnou studnu ve Chvalči u Trutnova.“
„Takže bydlí nejvýše deset kilometrů od Chvalče.“ Přesměrování na delší vzdálenost nefunguje.
„Čekám, co najdou na katastru. Zatím vím, že je to starý dům se sadem a klasickou kamennou studnou. Tu studnu zrestaurovala a natřela na světle modro.“
Když Helga ukončí hovor, všimne si Zikmunda Diviše, který sedí na vedlejším okně.
„Nechtěl jsem rušit,” řekne on.
„Nerušíte. Na něco jste si vzpomněl?“
Diviš přikývne. „Asi jsem našel tu Aleksandrovu fotku.“

Karel před malým obchodem s potravinami v Radvanicích otevře kovovou krabičku na cigarety. Poslední. Sedne si na volnou lavičku a vytáhne sáček s tabákem a cigaretové papírky. Prošel Chvaleč a dvě nejbližší vesnice bez výsledku. Pokud Olhanová nechce být k nalezení, bez adresy ji nenajde, ani kdyby stál přímo před jejím domem.
Odznak se zachvěje. Karel vezme nedobalenou cigaretu do jedné ruky a zapne vysílačku. „Ano?““
„Ahoj.“ Jeremiáš. „Našel jsem statek se sadem v Dolním Adršpachu. Majitel Věnek Priska před pár lety zemřel. Paní na úřadě si myslela, že to jeho manželka prodala, protože se tam loni v listopadu nastěhovala nějaká žena. Prý se jmenuje Drahomíra nebo nějak podobně.“
„To je ta chalupa, kam jezdila Prisková s vnoučaty?“ napadne Karla.
„Vypadá to tak. Máš klíče. Vratislav ti je dal na stůl.“

Dveře do Aleksandrova pokoje jsou pootevřené. Když Helga prochází kolem, nakoukne dovnitř. Nikdo tam není. Divišův pokoj je asi dvakrát větší. Dvojpostel, dva psací stoly, dvě šatní skříně, všechno zrcadlově uspořádané. Na stole u dveří je rozpracovaná numerologická mřížka a spousta rukopisných poznámek. Diviš otočí papír mřížkou dolů, kopne pod stůl zapomenutou ponožku, vezme od stolu židli a přisune ji k druhému stolu, na kterém leží otevřené fotoalbum.
„Blbnuli jsme s foťákem před koncertem. Ty fotky viděli jen kluci a žádná nechybí. Nechápu to.“
Jednu fotku Helga poznává. Na dalších dvou se Aleksandr schovává za lipový list.
„Kde jste to fotil?“
Diviš se podívá na následující stranu. „V Berlíně. Loni v březnu.“
„Dělo se poslední dobou kolem Aleksandra něco neobvyklého?“ zeptá se Helga.
„Ne. Jak to myslíte?“
„Ověřovala jsem u budečské ostrahy to včerejší napadení,“ řekne Helga a pozorně sleduje jeho reakce. „Nic nenahlásil. Tušíte proč?“
Diviš k jejímu překvapení rezignovaně pokrčí rameny. „Já mu říkal, ať to nahlásí.“
„To myslíš vážně?“ donese se k nim zvýšený dívčí hlas s nádechem ublíženosti.
Před sousední chatkou stojí Naděžda Slepičková, Aleksandr a vysoká tmavovláska. Rozhovor pokračuje dál. Helga sotva slyší jejich hlasy, slovům nerozumí. Naděžda má založené ruce a tmavovláska vypadá nešťastně. Aleksandr stojí zády z Helze a vlasy má rozházené přes bavlněnou šálu. Helga se přinutí odtrhnout pohled od něj a soustředit na fotografie.
„Nomen onem,“ ušklíbne se Diviš z okna. „Pardon,“ vyhrkne vzápětí.
„Co se mezi vámi stalo předevčírem v hospodě?“ zeptá se Helga. Byla by škoda takovou příležitost nevyužít.
Diviš zvedne oči ke stropu. „Ani se neptejte. Začala mít řeči o mojí sestře a pak, jestli se s námi v chatce Aleksandr nebojí ohnout pro mýdlo. On jí řekl, že se bojí, že je blbost nakažlivá. Pak se šel projít, protože mu nebylo dobře. Přišel bledý jako vápno a chtěl nakreslit na krk muří nohu. Ona se ještě urazila, že jdeme domů.“
Helga přejede pohledem všechny tři fotografie s Aleksandrem. „Na téhle je mu nejlépe vidět do tváře,“ poznamená. Někdo si důkladně vybíral. „Kdo je vyvolával?“
„Jezdím s nimi na Staré Město do fotolabu.“
„Víte název a adresu?“
„Stříbrná kočka. Fotomag.“

Karel dojde téměř do poloviny Dolního Adršpachu, než potká prvního člověka. Je doba oběda.
„Dobrý den, hledáte někoho?“ zeptá se všetečně působící paní v dederonové zástěře zpoza metr a půl vysokého dřevěného plotu.
„Dobrý den,“ odpoví Karel a nasadí nerozhodný úsměv. „Hledám Drahotuši Olhanovou. Měla by tady někde bydlet. Prošel jsem už tři vesnice, ale nikdo ji nezná.“
„Vy jste prošel tři vesnice?“
„Ano. Vím, že pěstuje stromy a bydlí v nějakém starém domě.“
„Já ji znám,“ zatetelí se paní. „Nastěhovala se na Priskovic barák. Udělala na něm hromadu práce úplně sama, ale ta holka se tam upachtí. Barák je na rozpadnutí, potřebuje chlapskou ruku.“
„Kde bydlí?“
„Támhle,“ rozmáchne se sousedka k rozlehlému pozemku na svahu. Pozemek má dřevěný plot s podezdívkou. Plaňky jsou natřené žlutou barvou.

Svatava vyjde ze dveří chatky a podá Aleksandrovi Čáry černé a velemocné. „Budeš z toho mít průšvih?“ zeptá se tiše.
Než on stihne odpovědět, cvakne klika Naděždina pokoje. Naděžda pohlédne na knihu, kterou Aleksandr právě schovává v kapse. „Proč sis ji půjčovala od něj a ne v knihovně?“ zeptá se. Zase ten tón.
Aleksandr předstírá, že ji vůbec nevidí. On si to může dovolit, ale Svatava s Naděždou bydlí v chatce.
„Nemám přístup do oborové –“
Aleksandr zarazí Svatavu gestem, schová knihu pod bundu a ohlédne se. Vyšetřovatelka z Vyšehradu se zrovna baví se Zikmundem.
„Průšvih mám tak jako tak,“ řekne Aleksandr. „Díky.“
„Co po vás ta ženská zase chce?“ pronese dotčeně Naděžda.
„To není tvůj problém,“ odsekne Aleksandr.

Karel vezme za kliku branky do sadu. Zamčeno. Soustředí se na klíč v kapse mikiny, kterou má v kanceláři. „Odemkni," řekne. V zámku to cvakne. Karel se zastaví mezi vrátky a ohmatá ochranná kouzla. Hladká, chladivá, sahající do výšky, opřená o vzduch a napojená na plot. To není běžná ochrana proti zlodějům jablek. Bez klíčů nebo pozvání by neprošel.
V korunách stromů to zašumí, jako kdyby se zvedl vítr. Je bezvětří. Karel se rozhlédne. Jeden strom je napůl prořezaný a stojí u něj žebřík a kolečko se seschlými větvičkami, na kterých jsou ledabyle pohozené zahradnické kleště a pilka.
„Je tady někdo?"
Zaklepe na domovní dveře. Zvonek nikde. Žádná jmenovka ani domovní číslo. Žádná reakce. Karel zaklepe ještě jednou a rozhlédne se.
Cosi ho tupě uhodí zezadu do hlavy.

VII.
Nástěnka začíná vypadat jako gordický uzel. Živlový pentagram má u cípu ohně a vzduchu dvě oběti, u země a prázdnoty po jedné a u vody nic. Zatím. Případy se odehrály po sobě počínaje zemí po směru hodinových ručiček. Jen Břetislav Ježek nezapadá do vzorce.
„Vyhodil bych ho,“ navrhl Vratislav. „Patrně ani nezmizel na Samhain.“
„Nemůžeme ho vyloučit, dokud s ním nebudeme mluvit,“ řekne Helga. „Co jsi o něm zjistil?“
„Byl svobodný, měl tajnou známost, o které jsem nic nezjistil. Dva a čtvrt roku nazpátek přerušil kontakty s matkou. Bydlel načerno na Žižkově, majitel bytu ho rok neviděl a nepamatuje si, že by někdy viděl jeho známost, ale do bytu nechodil, protože mu Ježek platil nájmy složenkou na poště. Loni nezaplatil za říjen, majitel se mu nemohl dovolat, takže se začátkem listopadu šel na byt podívat. Obvolal jsem zbytek rodiny včetně otce. Všichni se shodli, že o něm roky neslyšeli.“
Helga nakreslí šipku mezi Priskovou a Olhanovou a připíše k ní slovo „chalupa“. Další šipku mezi Kosturaka a Albrechta, nápis „Fotomag“. K Kosturakovi, Priskové a Albrechtovi přikreslí budečskou spirálu. Od Albrechta nakreslí šipky k Priskové a Lechové a připíše k nim otazníky.
„Co jste zjistili o Lechové?“ zeptá se.
„Sedmadvacet, svobodná, koncipientka v právní kanceláři na Starém Městě. Bydlela sama v garsonce. Měla milence, ale ten má spolehlivé alibi. Žádné neobvyklé chování, žádné výhrůžky nebo nepřátelé, o kterých by se vědělo. Dostudovala v pětaosmdesátém, jinak žádné spojení s Budčí. Předloni na Samhain odešla z práce s několika kolegy na sklenku. Kolem jedenácté odešla, domů podle svědků nedorazila.“
„Neobvyklé chování?“ ozve se Vratislav.
Jeremiáš přikývne. „Albrecht i Olhanová od loňského Samhainu značně změnili životní styl a přerušili kontakty s rodinou i přáteli. Ježek rok před zmizením také, zničehonic odešel z Budče. Totéž Prisková, odchod do důchodu před pár měsíci.“
Budečští profesoři chodí do výslužby velmi výjimečně. Karlově babičce je snad devadesát a stále tam učí.
„Co dělal Ježek v Budči?“
„Asistenta na katedře černé magie,“ odpoví Vratislav.
„Počkej, tady je spojení. Kosturak studuje černou magii.“ Helga v duchu udělá několik propočtů. Ježek odešel z Budče v srpnu 1990, loni na Sahmain zmizel. Aleksandr je ve čtvrtém ročníku. Studovat na budečské vysoké začal na podzim 1989. Rok se mohl potkávat v Budči s Ježkem. Helga přikreslí šipku mezi nimi, připíše k ní „černá magie“ a k Ježkovi spirálu.
„Mohl by Kosturak být náš člověk?“ zeptá se Vratislav. „S Lechovou se mohl potkat v Budči.“
„Nemohl,“ namítne Jeremiáš dříve než Helga. „Do Budče přišel až v devětaosmdesátém. Předtím studoval v Karélii.“
„Takže můžeme s ostatními spojit jen Albrechta, respektive člověka, co se za něj vydával.“
„S Ježkem taky,“ řekne najednou Vratislav.
Na nástěnce není žádná šipka. „Jak?“
„Ježek i Albrecht končili vysokou ve stejném roce, museli se znát aspoň od vidění.“
Helga přikreslí další šipku a k ní otazník. „Albrecht byl loni na Samhain napaden a možná zavražděn. Ježek zmizel tentýž den. Za Albrechta se někdo vydával, možná aby zakryl souvislosti.“ Helga ustoupí o pár kroků s pocitem, že se jí celé schéma rozpadá pod rukama. „Za rok s tím přestal. V případě Ježka to mohlo být stejné. Olhanovou zatím nikdo jako pohřešovanou nehlásil.“
„Potřebujeme rozluštit čáry, které používat vrah,“ ozve se Jeremiáš. „Jinak s případem nehneme. Mohl si oběti vybírat náhodně.“
„Vrátím se ještě dnes do Budče a vyrazím z Kosturaka tu knihu. Dostali jste odpověď z Oděsy?“
„Zatím ne,“ odpoví Vratislav.
„Popožeň to,” řekne Helga. „Kosturak něco skrývá nebo někoho kryje. Na dobu vraždy Priskové má alibi děravé jako cedník. Neohlásil na ostrahu to magické napadení ze včerejška a místo toho se pokusil o protiútok. V noci skončil na ošetřovně.“
„Navrhuji prověřit ještě jednou firmu Fotomag,” ozve se Jeremiáš. „Všechny oběti jsou z Prahy, některé ze Starého Města, Kosturakova fotka nemusela být jediná, která k nim přišla na vyvolání.“
„Udělej to. Víš o někom, koho by ses mohl zeptat na čáry z místa činu?“
„Jdu na pivo s bývalou spolužačkou. Řekl jsem jí, že jsem něco objevil v knihovně.“
„Skvělé.“ Helga ucítí zachvění na krku. Někdo volá na odznak. „Moment,“ řekne a přijme hovor. „Karle?“
„Tady ústředna. Nějaká žena naléhavě shání Vrbenského, ale on není na příjmu, mám vám ji přepojit?“
„Ano,“ odpoví Helga. „Millerová, vyšehradská kriminálka,“ řekne, jakmile uslyší spojení linky.
„Dobrý den.“ Rozrušený hlas. „Můžu mluvit s vyšetřovatelem Vrbským? Vrbenským?“
„Momentálně tady není. Jsem jeho zástupkyně.“
„Kde je?“
„To vám nemůžu říct,” odpoví Helga. „Chcete mu něco vzkázat?““
„Můžete mi říct, jak vypadá?“ zeptá se žena. Hlas se jí třese.
Chce zjistit, zda se někdo nevydává za Karla. Parádní načasování. „Metr osmdesát, štíhlý, hnědé oči, delší hnědé vlasy, kolem čtyřicítky. Nosí černý kabát a šátek na krku.“
„Telepat?“
„Kdo volá?“
Volající ukončí hovor.

Aleksandr Kosturak dočte text na stránce 81 a odloží knihu na postel. Otřese se. Někdy nedokáže zastavit svou vlastní obrazotvornost. Zavře dveře pokoje, načrtne několik čar na zrcadlo a napíše číslo. Už je zná nazpaměť. Plocha zrcadla zůstane slepá.
„Ahoj,“ ozve se z druhé strany dívčí hlas.
„Jsi v pořádku?“
„Ano,“ odpoví dívka překvapeně. „Co se stalo?“
„Něco hodně špatného. Máš doma Čáry černé a velemocné, s nimiž neradno si zahrávati, že?“

Drahotuše Olhanová poskládá kousek gázy, nalije na něj ostře fialovou tinkturu a podá jej Karlovi. „Přidržte si to na ráně,” řekne.
Vytáhne ze skříňky další dvě lahvičky a odlije z nich do sklenice s vodou. Všechny lahvičky jsou popsané tímtéž rukopisem se sklonem doleva. Olhanová je uklidí, zavře skříňku a sklenici přisune po stole Karlovi. Musí dělat jedno po druhém, protože v levé ruce drží kladivo.
Karel si přitiskne gázu na temeno a sykne bolestí. Tinktura je cítit po lihu. Přičichne ke sklenici. Snaží se nepolít. „Co je to?” zeptá se.
„Směs pro hojení ran a krizová esence,” odpoví Olhanová a posadí se naproti Karlovi. Má na sobě úzké černé tričko a pracovní kalhoty. Bundu a rukavice si před chvílí sundala. Šátek z vlasů ne.
V místnosti je poměrně teplo. Karel si svlékne kabát. Olhanová ho sjede pohledem od hlavy k patě. Obezřetně, zkoumavě, bez špetky ženského zájmu, jako kdyby si prohlížela dobře fungující stroj. Není na to zvyklý.
„Očekávala jste jinou návštěvu?” promluví Karel.
Olhanová sevře kladivo oběma rukama. „Nenapadlo mě, že máte klíče.”
„Napadl vás jiný způsob, jak bych mohl projít brankou?”
„Nevěděla jsem, že mě zrovna teď budete hledat,” řekne ona a vyhne se Karlovi i pohledem.
Karel má na jazyku hned několik otázek. Vysloví tu nejjednodušší: „Proč?”
„Vaši kolegové uzavřeli případ loni v prosinci,” řekne ona. „Od té doby se nic nedělo.”
„Váš případ zůstal otevřený.”
Olhanová zpozorní.
„Pachatel se nepřiznal a nebyl dostatek důkazů k jeho usvědčení,” dodá Karel.
„Neudělal to,” vzdychne Olhanová.
„Byl usvědčen z vyhrožování, nebezpečného pronásledování a napadení.” Obsah spisu.
„Ano.” Olhanová chvíli mlčí. Kladivo ještě neodložila. „Lubor do mě byl zamilovaný,” řekne pak a zabodne pohled do zdi vedle Karla. „Odmítla jsem ho, ale nedokázal se s tím vyrovnat. Pořád volal a posílal vzkazy, párkrát mi stál pod okny, když byl opilý. Nechtěl mě zabít.”
„To ho neomlouvá, je dospělý a příčetný. Co to přepadení u vás doma?”
Ona mlčí. Rozváže uzel na šátku. Jednou rukou.
„Nechcete si odložit to kladivo?” prohodí Karel konverzačním tónem.
Olhanová nereaguje.
„Víte, kdo vás přepadl loni na Samhain?”
Zavrtí hlavou. Příliš rychle. Záchvěv paniky.
„Schováváte se před ním.”
„Ano.” Vstane a opře se o okno vedle Karla.
„Odkud znáte Lucianu Priskovou?”
Olhanová se zatváří překvapeně. „Je to moje teta. Proč se ptáte?”
„Kdy jste ji viděla naposledy?” zeptá se Karel.
„Předminulý víkend. Přijela s vnoučaty. Proč se ptáte?”
„Vaše teta je nezvěstná,” řekne Karel pomalu. „Včera bylo v umělé jeskyni v Grébovce nalezeno mrtvé tělo. Máme důvod se domnívat, že je to ona.”
Olhanová na něj několik sekund nevěřícně zírá. Pak zbledne jako stěna, upustí kladivo a beze slova odejde z místnosti.

Helga si obléká kabát, když jí spojovatelka přepojí další hovor. „Millerová.“
„Kosturak.“
Helga se zarazí uprostřed pohybu. „Ano?“
„Neruším?”
„Ne,” odpoví Helga a usměje se do odznaku.
„Mám pro vás tu knihu.“ Odmlka, ale Helga ví, že ještě nedomluvil. „Je to série vražd, že?” dodá pak a jeho sebejistota je najednou pryč.
„Ano,“ řekne Helga opatrně. „S nikým o tom nemluvte. Přijedu za vámi. Nikam nechoďte, dokud nedorazím, ano?“
„Přijedete osobně? To rád slyším. Myslel jsem, že pošlete nějakého strážníka.“

Ateliér Fotomag sídlí v honosném starém domě se zdobným kamenným balkónem. Dům stojí přímo na maličkém náměstí. Vzduch kolem kašny s vodotryskem je prosycen kapičkami vody, jako kdyby zase pršelo. Odpolední slunce se odráží v oknech prvních pater. Náměstí už zalévá stín. Z kamene kašny čiší starodávný klid a shovívavost. Jeremiáš po něm přejede prsty. Pozdrav.
„Kdo se dostane k negativům?“
„Jen naši zaměstnanci,“ odpoví ředitelka dotčeně.
„Máte fotografie ve výloze.“
„Nikdy se nám nic neztratilo.“
„V tom případě vás musím požádat o seznam zaměstnanců z posledních čtyř let.“
Ředitelka si založí ruce a přehodí nohu přes nohu. „Dám vám cokoliv vyjma soukromých údajů našich zákazníků,” řekne ostře, „pokud se nic nedostane do novin a nebudou nám tady chodit vaši kolegové v uniformách.“
„Samozřejmě. Kdybych vám poslal fotky, je možné zjistit, zda byly pořízeny u vás?“
„To nebude tak jednoduché. Znáte jméno zákazníka?”
„Ano,” odpoví Jeremiáš.
Ředitelka se křečovitě usměje. „To je dobře,” řekne. „Náš archív totiž zabírá celé druhé patro.“

Vratislav se zrovna přezouvá z tenisek do podzimních bot, když se rozvlní voda v kamenném umyvadle v koutě kanceláře.
„Kopytovyč. Dobrý den.“ Němčina. „Volám kvůli Kosturakovi. Jak se píše jeho křestní jméno? S O nebo A na začátku?“
Vratislav se obrátí k nástěnce. „Aleksandr s A.“
„Aha.“ Tón hlasu se změní a Vratislav má dojem, že teplota v místnosti klesla o několik stupňů. „Ten je čistý jako lilie.“
„Co jeho nejbližší rodina?“
„K těm nic nemáme. Zavolejte na oddělení vnitřních záležitostí.“
Oddělení vnitřních záležitostí má na starost vnitřní záležitosti. Tady něco nehraje. Ať už je to cokoli, od Kopytovyče se nic nedozví.

Olhanová postaví na stůl dva hrnky čaje, sedne do křesla a obejme si ramena. „Chcete do toho čaje med? Cukr nemám.”
„Ne, děkuji.”
Olhanová přikývne. Uhladí si vlasy dozadu. „Co se stalo mé tetě?” zeptá se.
Výslech právě dospěl k bodu zvratu.
„Snažím se na to přijít,“ řekne Karel. „Pomůžete mi?“
Olhanová stiskne hrnek oběma rukama. „Pokusím se,” odpoví.
„Potřebuji vědět, kam jste v Praze chodila a s kým jste se vídala. Ve spisu není všechno. Měla jste nějakou známost?“
„Ne.“ Otázka je jí nepříjemná, ale nelže.
„A předtím?“
„Dlouho nic.“ Něco nechce říct.
Karel jí dá čas. „Jak dlouho?“ zeptá se pak.
Olhanová zabodne pohled někam do linky za Karlem. „Je to trochu složitější.“
„Jestli jste loni něco neřekla do protokolu, řekněte to teď.“
Povzdech. Otrávený, ne smutný. „Nic jsem nezatajila. Žádnou vážnou známost jsem neměla. Prostě to nikdy nevyšlo, měli jsme příliš odlišná očekávání.“
„Odkud znáte Lubora?“
„Z kavárny. Bydleli jsme kousek od sebe. Od loňského června jsem ho neviděla.”
„Tehdy vás napadl?”
Přikývne. „Ano.” Znechucení. Žádná známka strachu, který ji donutil odejít z Prahy, důkladně zabezpečit dům a vzít násadou motyky po hlavě prvního člověka, který projde skrz magickou ochranu den před Samhainem.
„Co se stalo?”
„Vyrazil dveře, když jsem pootevřela. Rozsekl mi čelo. Zbavila jsem se ho. Přísahal pak, že už o něm nikdy neuslyším.”
Karel se napije. Čaj je přelouhovaný. „Přestal vás pronásledovat?” zeptá se.
„Nevím.” Odmlka. „Na podzim jsem začala mít znovu pocit, že mě někdo sleduje. Nikoho jsem neviděla.”
„Při jaké příležitosti?“
Ona přemýšlí. „Šla jsem od zákazníka s nemocným ořešákem. Pak cestou z Budče. Jednou nebo dvakrát, když jsem byla doma. Pak jednou na Starém Městě.“
„Byla jste tam za prací?“
„Ne. Dávala jsem vyvolat film. Dělala jsem fotodokumentaci léčby stromu s chronickou otravou.“
„Byla jste na těch fotkách?“ zeptá se Karel.
„Já?” Olhanová zvedne obočí. „Vlastně ano. Na jedné jsem držela u stromu metr.“
„Kde jste je nechávala vyvolat?“
„Ve Fotomagu,” odpoví bez váhání.
„Jak často jezdíte do Budče?“
„Poslední rok nejezdím vůbec. Předtím jsem jednou týdně učila sebeobranu, zaskakovala jsem za kolegyni na mateřské.“
Karel vytáhne z vnitřní kapsy bundy obálku s fotkami. „Znáte někoho z nich?“
„Neznám.” Olhanová odloží na stůl fotku Lechové a zastaví se pohledem na Kosturakovi. „Jméno si nepamatuji, ale znám ho z Budče. Jeden semestr chodil na sebeobranu.“ Albrecht. „Toho neznám.“ Pohlédne na další fotografii a zbledne.
„To je on,“ hlesne. „Napadl mě loni na Samhain.“
Podá fotku Karlovi. Je na ní Břetislav Ježek.

VIII.
Helga projde portálem do areálu budečské školy vysoké magie a pocítí lehkou závrať, když překročí hranici do skryté dimenze. Zhluboka se nadechne, upraví si šálu a vykročí směrem ke koleji hadů. V ten moment ji zabrní odznak připnutý ke svetru. Helga sáhne pod šálu a stiskne jej. Vratislav má volat každou chvíli. Vyhledat v záznamech jednu osobu přece nemůže kolegům na oděské kriminálce zabrat půlku dne.
„Dobrý den.“ Kaminski. „Volám kvůli tomu tělu ze včerejška.“ Prisková. „Její magická síla byla zablokována krátce před smrtí. Proto jste z ní nemohla nic odečíst.“
Helga málem zakopne o kořen. Radši se zastaví. „Nerozumím. Takže nebyla odebraná?“
„Byla,“ odpoví Kaminski rychle. „Včera jste se ptala, proč se vám nepovedlo nic odečíst. Odebranou magii byste poznala, pokud ne vy, pak Vrbenský určitě ano.“
Než Helga odpoví, vyloví z paměti detaily jejich včerejšího rozhovoru. „Jak se to pozná?“
„Velmi špatně.“ Nezní to jako pokus o vtip. „Nesignifikantním narušením v citlivé oblasti magických drah.“
Magické dráhy jsou neviditelné a přirovnávají se často k nervové nebo cévní soustavě. Také mají citlivá místa.
„Našla jste nějaké čerstvé zranění? Tupý úder, komoce mozku?“
„Tělo bylo spálené na uhel, nemůžu to vyloučit,“ odpoví Helga a posadí se na zídku mezi kolejemi vlků a hadů. Mezi zemi a oheň. „Jak se zablokuje něčí magická síla?“
„Stačí způsobit otřes tupým úderem do citlivého místa. Obvykle se uvádí hlava u prázdnoty a vody. Ruce a zápěstí u ohně.“ Aleksandr nosí rukavice. „Hrudní koš nebo čelist, někdy hlava u vzduchu. Paty nebo kotníky u země. Neplatí to obecně.“ Karel je voda a chrání si krk.
Helga se rozloučí, překročí zídku mezi kolejemi a zapřemýšlí, kde vázne komunikace s oděskou kriminálkou.

„Chtěla jsem být na setmění doma. Dávám svíčky na okna. Dělám to tak každý Samhain. Měla jsem velmi intenzivní pocit, že mě někdo sleduje. Posledních několik dnů. Ne během Samhainu.”
Samhain je výjimečný den z mnoha důvodů. Hranice mezi světem živých a mrtvých jsou nejtenčí. Kdo nemá čisté svědomí vůči mrtvým, slyší za sebou tiché kroky.
Venku se zvedá vítr a těžké kapky buší na okna. Olhanová pohledem zkontroluje, zda jsou všechna zavřená. Karel mlčí a poslouchá.
„Chtěla jsem počkat, zda to přece jen po Samhainu nepřestane. Když jsem ten večer šla od uzlu Sítě domů, někdo mě uhodil loutkovým kouzlem.”
„Jak silným?” zeptá se Karel, když Olhanová chvíli mlčí.
„Nevím.”
„Šum v hlavě, krvácení z nosu nebo uší, prasklé žilky v oku?”
Olhanová zavrtí hlavou. „Jen pocit vaty. Jako když máte uvnitř lebky vatu. Šla jsem pěšky do Grébovky. Trvalo mi to možná dvacet minut. V grottě byla tma. Nechápu, jak jsem vyšla schody, neviděla jsem na krok. Ten člověk na mě čekal nahoře.”
„Jak vypadal?” zeptá se Karel.
„Je to důležité?”
„Ano.”
„Neviděla jsem mu do obličeje, stál zády ke sféře. Odvedl do výklenku. Tam bylo víc světlo. Měl mikinu s kapucí na hlavě a kalhoty, všechno černé. Pohorky. Delší vlasy, pod uši, jako máte vy.” Odmlka. „Na zemi byly nějaké čáry. Pustil mě, podíval se mi na bradu a chtěl mě uhodit. Vykryla jsem ránu. Byl to reflex.”
„Přitom jste se vyvlékla z loutkového kouzla?”
Olhanová si obejme ramena. „Nevím. Stalo se to rychle.” Znervózní. Chce to mít rychle za sebou, ale neví, co říkat.
„Pak jste utekla?” zeptá se Karel, ač zná odpověď.
„Ne. Přerazila jsem mu ruku. Šel okamžitě k zemi. Pak jsem utekla. Šla jsem hned na Vyšehrad. Zbytek už asi znáte.”
„Neznám,” opáčí Karel a ona viditelně znervózní. „Odstěhovala jste se sem kvůli němu?”
Olhanová přikývne a promne si čelo. „Řekla jsem vašim kolegům všechno. Dokonce jsem jim dala popis. Poslali mě domů, jeden strážník mě doprovodil, ale dál se nedělo nic. Nevěděla jsem, kdo to je ani proč mě napadl. Měla jsem strach. Bála jsem se vyjít z bytu. Teta mi nabídla, že můžu bydlet tady. Zakázky v Praze jsem předala kolegovi a odstěhovala jsem se. Vzala jsem si na druhou polovinu října volno.”
„Proč zrovna teď?“ zeptá se Karel.
„Kdo by čaroval na Samhain, pokud to kouzlo nevyžaduje?” řekne ona. „Jestli mě bude hledat znovu, udělá to teď.” Povzdech. Pohled stranou. „Nesmí mě najít. Nemám proti němu šanci.”
Karel si sáhne na temeno. Nebolí to. Necítí nic.
„Otáčel jste se přímo ke mě,” řekne najednou Olhanová. „Proto jsem vás praštila.”

Když Helgu dělí od Aleksandrovy chatky pár desítek kroků, přitočí se k ní vysoká dívka s tmavým závojem vlasů a širokou šálou kolem ramen. Naděždina spolubydlící. „Můžu s vámi mluvit?“ zeptá se šeptem a střelí očima směrem ke své chatce. Když Helga souhlasí, dívka ji odvede k lavičkám mezi stromy.
„Tu knihu jsem měla od Aleksandra půjčenou já,“ vysype bez okolků. „Prosím vás, nikomu to neříkejte. Měli bychom oba průšvih. Jsem v prváku, nemám k ní přístup.“
Helga zvedne oči k nebi. „Měli jste to říct hned. Zbytečně maříte vyšetřování.“
Dívka se zatváří provinile. Zdá se, že tenhle výraz používá často.
„Jak se jmenujete?“
„Svatava Divišová,“ odpoví dívka váhavě.
Divišová? „Máte něco společného se Zikmundem Divišem?“
„To je můj bratr.“
„K čemu jste tu knihu potřebovala?“
Ona se ošije. „Studuji historii. Zajímala mě středověká černá magie. Aleksandr se v tom docela vyzná.“
„Bydlíte s Naděždou Slepičkovou?“ změní Helga téma.
Její výraz je naprosto výmluvný.
„Jak vychází s Aleksandrem?“
„Naděžda to má těžké,“ odpoví Divišová vyhýbavě.
„Má důvod lhát při ověřování jeho alibi?“
Divišová zabodne pohled do země. „To snad ne,“ vyhrkne.
Ubytování v chatkách není celoročně pevně dané. Kdyby Divišová chtěla, odstěhovala by se od Slepičkové pryč. Něco ji tam drží, možná pocit viny, možná spasitelské sklony.
„Vyšetřujeme vraždu. Pokud lhala, dělá to z ní podezřelou,“ řekne Helga. „Mají za sebou rozchod?“
Divišová si povzdechne a zavrtí hlavou. „Nikdy spolu nechodili.“
„Jak to tedy bylo?“ pobídne ji Helga.
„Ona by chtěla, ale… Aleksandr chtěl chodit se mnou.“ Zaváhá a pohlédne na Helgu. „Já s ním nic neměla. Nemohla jsem jí to udělat.“

Jeremiáš uslyší cvaknutí kliky a spustí nohy z dřevěné bedny na zem. Rychle si napíše datum nástupu Jeronýma Albrechta do firmy Fotomag – prvního prosince 1991 – a vyhlédne mezerou mezi policemi. Je to ředitelka.
„Pane Ditrichu? Odcházím domů. Kdybyste cokoli potřeboval, dole je večerní recepční.“
Sraz se spolužačkou z vysoké má za půl hodiny o dvě ulice dál. Ještě je čas pracovat. Jeremiáš se znovu skloní nad evidencí a nalistuje přelom října a listopadu. Samhain byl ve čtvrtek. Jeremiáš spočítá jména. Jedno chybí.
Pořádně se podívá na středu. První tři jména mu nic neříkají. Čtvrté je napsáno lehkým rozmáchlým rukopisem. Břetislav Ježek. J v příjmení začíná povědomou vlnkou.
Jeremiáš založí stránku rukou a nalistuje zpátky první prosinec.
Ježek a Albrecht mají nápadně podobné písmo.

Aleksandr má uklizený pokoj, na stole otevřenou prastarou knihu a vedle tři papíry s nákresy čar. Papíry založí do knihy a vezme ze stolu rukavice a pouzdro na křídy.
„Musíme jít do aleje. Tady to nebude fungovat,“ řekne.
„Na sezení venku je trochu zima,“ podotkne Helga.
On se podívá z okna. Obloha je potažená těžkými mraky. „Máte pravdu.“ Kouzlem posune stůl doprostřed pokoje, sedne si na postel a ledabylým mávnutím ruky přisune Helze židli.
„Na co jste si vzpomněl?“ zeptá se ho Helga.
„Podíval jsem se na ty stránky, které vás zajímaly.“
„Tušíte, kdo vás včera napadl?“
„Ne.“ Zdá se, že nad tím ani nepřemýšlel. „Dneska večer zapalujeme venku v koleji vatru. Je to tradice. Přijdete se podívat?“
„Neměl byste se tady cítit bezpečně.“ Helga ukáže bradou směrem k centrální budově. „Vrah může být z Budče. Ovládá vysokou magii.“
„Vysokou a černou jako uhel.“ Aleksandr otevře knihu a přisune ji Helze. „Tohle jste hledala, že?“
Čáry černé a velemocné, s nimiž neradno si zahrávati. Dlouhý nicneříkající název kouzla. Helga prolistuje následujících osm stran. Nákres je hned na té druhé. Helga vytáhne z kabelky kopii Karlova nákresu z Grébovky.
Několik čar chybí. V knize.
„Můžu se podívat?“ zeptá se Aleksandr.
„Ne.“ Helga vytáhne z kabelky čtyři čisté listy papíru a začne kouzlem kopírovat stránky z knihy.
„V té knize chybí nákresy,“ řekne Aleksandr.
„Jak to víte?“
Vedle nich se plní textem druhá strana prvního listu.
„Zkusil jsem si to rozkreslit podle návodu.“ Pohlédne na svoje náčrty a jeden přisune doprostřed stolu mezi ně. Prsty si přejede po nechráněném zápěstí. „Je to orientované kouzlo. Mág musí stát vně. Tady.“ Propiskou udělá křížek. „Sem se umístí oběť.“
Helze přeběhne mráz po zádech. „Co má to kouzlo udělat?““
„Přenese magickou sílu z oběti na mága. Je značně komplikované a náročné. Asi bude proveditelné jen při vysoké hladině magie, možná jen na Samhain. Jednodušší by bylo použít černou křišťálovou kouli. Ale tohle umí něco navíc. Promísí magii oběti s vaší. Zní to dost nemožně, že?“ Aleksandr se usměje, jako kdyby jí vyprávěl něco zábavného.
Oheň, země a vzduch najednou, vzpomene si Helga. Vlasy z Albrechtova bytu. „Dá se to udělat vícekrát?“
„Jak rychle za sebou?“ zeptá se pohotově Aleksandr. „Efekt je permanentní, pokud oběť umírá po celou dobu provádění kouzla. Není to tak jednoduché. Kouzlo se nedá stihnout rychleji než za dvě minuty. Nesmí vám zemřít moc brzy ani moc pozdě, ale nesmí přežít, pokud byste v jakémkoli okamžiku kouzlo přerušila.“
„Těsně za sebou?“ nadhodí Helga. „Co když někdo chce propojit magii více živlů?“
„Nevidím důvod, proč by to nešlo. Musel by dodržet pořadí podle živlového pentagramu. Je třeba jít po obvodu.“
„Na které stránce to je?“
Aleksandr se ošije. „V téhle knize to není.“
„Co všechno jste zjistil?“ pobídne ho Helga. Je na nohou skoro dvanáct hodin. Už se nedokáže soustředit na jeho hlas, ale může mu pomoci, aby se rychleji zamotal do vlastních lží.
On sklopí oči k náčrtům, usměje se a strčí za ucho pramínek vlasů, který mu spadl do tváře. Tužkou přikreslí do obrazce několik dalších čar. „Magie je oboustranně propojená s myslí. Pokud kouzlo uděláte správně, získáte vzpomínky oběti. V téhle modifikaci můžete přenos vzpomínek zablokovat, ale nikdy nebudete moci využívat celý magický potenciál oběti. Určitě byste nemohla používat čáry. Magie se nepropojí s hlavou.“
Helga pohlédne na kouzlo z Grébovky. Tyhle čáry tam nejsou. Vrah oběti ukradl magii i vzpomínky.
„Na předposlední straně je ještě jedna úprava.“ Aleksandr přikreslí několik dalších čar. Tyhle Helga na svém nákresu má. „Pořádně jsem nepochopil, jak funguje, ale měla by na vás přenést i tvář oběti. Myslím, že zcela změní vaši podobu včetně tělesné stavby. Budete vypadat jako oběť.“ Odmlka, zamyšlený pohled do nákresu. „Budete to potřebovat?“
Helga konečně najde řeč. „Možná ano. Díky.“
Aleksandr jí přisune oba listy. Když po nich Helga sáhne, předkloní se a konečky prstů se dotkne její ruky. „Cítíte se tady bezpečně?“ zeptá se s úsměvem.

„No nazdar,“ řekne Jeremiáš a schová náčrt kouzla zpátky do kapsy od bundy.
„Otázka je, zda je to prakticky proveditelné,“ řekne zamyšleně Leona Zviková. „Kdes to našel?“
„V jedné staré knize.“
„Aha,“ kývne Leona. Když Jeremiáš k překvapení všech letos přerušil studium, většině spolužáků řekl, že spravuje knihovnu na Vyšehradě. Kdyby se rozneslo, kde pracuje doopravdy, už by nikdy nikde nedostal žádnou podpultovku.
„Proč myslíš, že to není proveditelné?““
„Nemám představu, jak by se to udělalo.“ Leona studovala čáry. „Zkus se zeptat profesorky Baborákové, ta ví úplně všechno.“
„Co si myslíš ty?“
Leona zamyšleně sáhne po tupláku. Když zjistí, že je prázdný, mávne na hospodského. „Bylo by to sakra obtížné i pro mága první úrovně a patrně by ho to psychicky odrovnalo.“
Jeremiáš zamyšleně hledí do svého piva. „Je to vratné?“
„Nevidím důvod, proč by být nemohlo. Mělo by stačit smazání znaků živlů v opačném pořadí.“
„Teoreticky,“ dodá Jeremiáš.
„Následky vratné nebudou.“
Jeremiáš pomyslí na záhadné vlasy v laboratoři a poposedne. „Takže to kouzlo je k ničemu. Možná propojíš moc všech pěti živlů a ovládneš magii jako nikdo před tebou, ale spíš se přitom zblázníš.“

Karel přehlédne nástěnku. Přibylo na ní několik poznámek. Rukopisy Helgy a Jeremiáše. Jeremiáš psal na dálku, jeho písmo se ještě zeleně leskne.
Karel propojí Olhanovou a Ježka a přikreslí vykřičník. Vedle Ježka je nakreslený rámeček s popisem jeho záhadné přítelkyně. Měl prý u sebe její fotografii. Světlé vlasy po ramena, zelené oči. Olhanová vypadá úplně jinak. Karel sjede pohledem k právní koncipientce Lechové zmizelé před dvěma lety. Popis by odpovídal. Karel propojí Ježka s Lechovou a připíše otazník. Poslední chybějící spojení. Karel odstoupí od schématu a podívá se na celek. Dotkne se svého temene. Zabolí to.
Pohlédne na Ježkovu fotografii. Rovné tmavé vlasy. Takové nedávno viděl v laboratoři. Sundá fotku z nástěnky a sáhne po odznaku.
„Přepojte mě prosím na Kaminského,“ řekne spojovatelce.
Sundá Ježkovu fotku ze stěny a vydá se do laborky. Výtah je v přízemí a nerozjíždí se. Karel se opře o zeď a přejede si konečky prstů po temeni. Výtah se ani nehne. Karel seběhne dolů po schodech do suterénu, do laborky. Záhadné vlasy z Albrechtova bytu najde okamžitě. Jsou rovné a tmavé. Zrovna skládá dohromady kouzlo pro porovnání DNA, když za ním cvakne klika. Kouzlo nechá ležet. Je obtížné, zdlouhavé a nespolehlivé. Kaminskému stačí se pořádně podívat.
„Tady to je,“ řekne mu Karel. Pozdravy a formalitami se nezdržuje. Pro Kaminského je to nesmysl a ztráta času. Pro Karla teď taky. „Právě jsem se na něj podíval. Je naživu, ale nedokážu odečíst živel.“
Kaminski přikývne a položí si fotku na dlaň. Pak sebou trhne a oči se mu rozšíří. „Co to ksakru…“ Zamrká a nadzvedne obočí. „Jak se jmenuje?“
„Břetislav Ježek.“
„Oheň. Ne, počkejte. Ještě země, vzduch, prázdnota. Promíchané.“ Zarazí se. „Ne. Propojené. Něco podobného jsem viděl včera. Ty vlnité vlasy.“
Karel vytáhne misky s oběma druhy vlasů z Albrechtova bytu. „Myslíte tyhle?“
„Ano.“
„Můžete to porovnat? Myslím, že ty vlasy patří Ježkovi.“
Kaminski položí fotku na stůl a vezme misku s tmavými vlasy. „Oheň a země.“ Pohlédne na fotku. „Nevidím shodu. Je to hodně komplikované.“ Odloží misku, zamrká a promne si spánky. Senzorické přetížení. Další vzorek už nepřečte.
„Co jste viděl včera u těch světlých?“ zeptá se ho Karel.
„Jakých světlých?“ zeptá se Kaminski.
Karel ukáže na Albrechtovy vlasy.
„Trojúhelník.“ Teď je řada na Karlovi, aby nechápal, o čem je řeč. „Oheň, země a vzduch. Propojené do trojúhelníku.“
Karel vytáhne z kapsy zápisník a nakreslí do něj trojúhelník. Do vrcholů nakreslí znaky pro oheň, zemi a vzduch. „Myslíte tohle?“
„Ano.“
Karel přikreslí další bod, propojí jej se všemi třemi vrcholy trojúhelníku a připíše k němu znak pro prázdnotu. „Viděl jste něco takového na Ježkově fotce?“
Když Kaminski přikývne, Karel připojí znak pro vodu a propojí jej se všemi ostatními. Na papíru vznikne protáhlý pentagram s propojenými vedlejšími vrcholy.
„Máte čas jít k nám na oddělení?“ zeptá se Karel. „Něco vám chci ukázat.“

IX.
Aleksandr přinese sklenici vody pro Helgu a další pro sebe. Obě postaví na stůl, zamyšleně přistoupí ke knihovně a přejede rukou po hřbetech knih. Jako kdyby je hladil.
„Pořád nemáte tušení, kdo na vás včera zaútočil?“ prohodí Helga. „Nikoho jste neviděl, nic jste nenahlásil na ostrahu, nikam jste ten večer už nešel, ale v noci jste byl viděn na ošetřovně s polámanými žebry. Trváte na tom?“
Aleksandr tři vteřiny zírá do knihovny. Pak řekne: „Špatně jsem vykryl bojové kouzlo při tréninku. Myslel jsem, že to s vaším vyšetřováním nesouvisí.“
„S kým jste trénoval?“
„Se Zikmundem.“ Určitě lže.
„Když se teď zeptám Zikmunda, potvrdí to?“ prohodí Helga.
Jemné zavrtění hlavou. Pramínek vlasů mu spadne do obličeje.
„Co jste dělal doopravdy?“ pobídne ho Helga.
„Chtěl jsem zjistit, co na mě zaútočilo,“ řekne Aleksandr pomalu. Obrátí se ke knihovně a ukáže na hřbet jedné knihy. Démonologie.
„Měl jste příznaky posednutí?“ Náhlá slabost, horečka, dezorientace a halucinace. Každý budečský středoškolák ví, co to může znamenat, a že má okamžitě vyhledat pomoc. Pokud vás napadne vyšší entita, můžete skončit velmi špatně.
„Ne,“ řekne on. „Nemám tušení, co to bylo.“
„Ukažte mi, co jste viděl.“
„Pojďte sem.“ Odvede Helgu k zrcadlu. Vezme si rukavice a objeví se v odrazu těsně za jejím levým ramenem. „Podívejte se,“ řekne a shora dolů přejede Helze dlaní před očima.
V zrcadle vpravo za ní se objeví lidská silueta. To je to jediné, co je na ní lidské. Helga zahlédne povědomé části tváří, ale když se na ně zaměří, zmizí jí. Všechno se vzápětí rozplizne do beztvarého vzdáleně lidského obrysu. Dvě tváře v jedné. Záblesk ženské postavy.
„Do prdele,“ hlesne Helga.

Karel zakroužkuje fotografii a profil Břetislava Ježka na nástěnce. „Identifikovala ho jediná oběť, která přežila útok a viděla ho. Je evidován jako nezvěstný od loňského listopadu, ale prakticky ho nikdo neviděl od předloňského září. Pětkrát ho kontaktovali strážníci kvůli oznámení o pohřešované osobě, které podala jeho matka. Tvrdil jim, že s ní přerušil styky. Nijak dál ho neprověřovali. Bydlel v podnájmu na Žižkově. Majitel bytu ho minulý listopad nahlásil jako pohřešovaného. Tentokrát se nenašla jediná stopa, kromě záznamu na speciálním pavilonu nemocnice na Vinohradech, kde ho na Samhain ošetřili po údajném úrazu.
První rok po vraždě Lechové mohl používat zákryt magické aury, pokud se nevyhnul setkání s čaroději. Jeho přátelé z Budče ho neviděli, co podal výpověď. Matka také ne, s jinými příbuznými se nestýkal. Od loňského Samhainu používal Albrechtovu podobu a vydával se za něj.”
Kaminski se opře o psací stůl a přehlédne pentagram na zdi. Ukáže na otazník u data zmizení Jeronýma Albrechta. „Co znamená tohle?“ zeptá se.
„Byl ohlášen jako pohřešovaný včera ráno. Podle Millerové je mrtvý mnohem déle.“
„Millerová se určitě nespletla,” řekne Kaminski okamžitě.
„Ověřovali jsme to. Patrně je mrtvý už od loňského Samhainu. Tehdy byli napadeni Olhanová a Albrecht. Oba jsou vzduch. Olhanovou asi považoval za snadný cíl, ale přepočítal se.” Karel si mimoděk sáhne na temeno. „Vyvlékla se z loutkového kouzla, praštila ho a utekla. Nechal se ošetřit v nemocnici, ale musel vědět, že má málo času, protože ho Olhanová viděla. Pravděpodobně měl vyhlédnutého i Albrechta, z nemocnice odešel zpátky do Grébovky a zaútočil na něj. Zahlédla ho policistka na pravidelné obchůzce. Ježek jí smazal paměť. Na její zmizení by se okamžitě přišlo. Pak odešel k Albrechtovi do bytu, vydával se za něj a nastoupil zpátky do Fotomagu. Až bude hotový genetický test, budeme mít potvrzeno, že ty vlasy z Albrechtova bytu jsou jeho.“
Kaminski bez zaváhání vezme ze stolu křídu, zakroužkuje Albrechta a Priskovou a spojí je k sobě. „Tohle je první oběť?“ zeptá se a ukáže na Lechovou.
„Ano, zmizela předloni na Samhain,“ odpoví Karel a uvědomí si, že začal z prostředka. „Ježek učil v Budči černou magii. Patrně ukradl v knihovně Čáry černé a velemocné s čarami pro krádež magie. Předloni v létě z Budče odešel a nastoupil do firmy Fotomag. Mohl si tak vybírat oběti a dostat se k jejich fotografiím. Možná je měl vytipované už v Budči.“
Kaminski zakroužkuje Lechovou a spojí ji s Ježkem a Albrechtem.
„Zmizela předloni na Samhain cestou z klubu.“
Pentagram dostává obvodové linky.
„Prisková je poslední,“ řekne Karel. „Zavražděna včera v noci.“
Kaminski přikreslí prázdný kruh k cípu vody, spojí jej s Priskovou a ukáže na Kosturaka u cípu ohně. „Jak víte, že tohle není nezávislý případ?“
„Jejich fotografie jsme včera našli pohromadě při prohlídce bytu,“ odpoví Karel.
„To datum útoku je správně?“ zeptá se najednou Kaminski. Když Karel přikývne, couvne dva kroky od nástěnky a zabodne pohled do schématu. „Ty fotky jste našli včera?“
„Ano,“ odpoví Karel nechápavě.
„Takže u sebe neměl Kosturakovu fotku,“ řekne k jeho překvapení Kaminski. „Zjevně ji nepotřeboval. K čemu je schovával?“
Karel přejede očima schéma a málem mu ujede sprosté slovo. „Z druhé strany si napsal jejich živly a monogramy,“ řekne. S monogramy se nedá čarovat. Potřebujete jméno.
Jméno je identita. Kaminski si to své hlídá jako oko v hlavě.
„Má v hlavě vzpomínky čtyř lidí. Ty fotky si nechal, aby neztratil ponětí, kdo je.“
Kaminski prudce zvedne hlavu a přejede očima celé schéma. „Jak poznáte, které vzpomínky nejsou vaše?“ zeptá se najednou.
„Nepoznám,“ odpoví Karel. „V tom je ten problém. Pravé a nepravé vzpomínky jsou stejně reálné, nejdou oddělit. Musím si uvědomit, že něco nesedí.“
Chvíli oba hledí na schéma.
„Vrah i oběti zapadají do stejného profilu,“ řekne pak Karel. „Všichni jsou mágové první úrovně. Bydlí sami, nemají stálého partnera. Nejsou v pravidelném kontaktu s nejbližší rodinou. Introvertní osobnosti.”
„Kosturak bydlí na kolejích,“ podotkne Kaminski. „Nezapadá do profilu. Proč si vybral jeho?“
„Je to poslední oběť,“ odpoví Karel. „Ježek si ho vytipoval už před rokem a půl. Chce jeho magii, jeho znalosti a jeho vzhled. Je mu jedno, že se na tuhle vraždu okamžitě přijde. Udržuje nízký profil, dokud nedokončí pentagram. Směřují k tomu všechny plány. Je přesvědčený, že se mu pak nemůže nic stát. Ježek měl nejspíš v plánu ho chytit loutkovým kouzlem, jakmile bude mimo budečské magické bariéry.”
„Takže to chce dokončit letos.“ Kaminski hledí na prázdnou kružnici. Nemá jméno.
Zatím.

Za soumraku se ještě více ochladilo. Alexandr půjčil Helze zimní kabát. Odznak připnula ke svetru, aby nebyl vidět. Vlasy zastrčila za límec a přetáhla si přes hlavu kapuci. Na její vnitřní straně našla Aleksandrův vlas. Kabát lehce voněl po něm. Rozrušilo ji to víc, než je zdrávo.
Studenti hadí koleje připravují vatru, bečku s pivem a hrnec svařeného vína. Helga jim zamává a vydá se ke studni. Musí vyřídit dva telefonní hovory.
Začne tím méně příjemným. „Dneska na mě nečekej,“ řekne Kryštofovi. Vlastní hlas jí zní bezvýrazně.
„Co se stalo?“
To myslíš vážně? chce se jí zařvat. „Asi vůbec nic.“ Záblesk pasivní agrese. „Přespím v Budči. Někoho tady sleduju.“
„Dobře,“ odpoví on. Helze připomene Slepičkovou.
Helga ukončí hovor, vytvoří iluzi aktivní vody a zavolá přes odznak Karlovi. „Chci zůstat přes noc v Budči,“ řekne. „Pro jistotu.“
„Vytáhla jsi z něj něco nového?”
Helga mu to řekne.
„Tohle vypadá jako velmi zdeformovaná magická aura, nebo částečně zablokovaná vzpomínka. Prohlédla jsi jeho mentální bariéry?“ zeptá se najednou Karel.
„Ne,“ přizná Helga.
„Radši to udělej,” řekne Karel.
„Udělám to.”
Helga schová odznak a povzdechne si. Za zády slyší jásot a praskání čerstvě zapáleného ohně.

„Jsem v pořádku,” řekne Andrea do telefonu. „Jen teď nechci být sama. Nemůžeš u mě přespat?“
„Dneska to vážně nejde. Promiň,“ povzdechne si David a střelí očima po člověku, který přešlapuje u dvířek telefonní budky. Na Davidův vkus je moc blízko. „Doma to neokecám. Stavím se zítra, ano?“
Andrea na druhé straně chvíli mlčí. „Dobře,“ řekne pak a položí sluchátko.

Helga si nalije jednu naběračku svařeného vína. Už není ve službě a nehodlá si nalhávat, že za jejím rozhodnutím zůstat v Budči stojí pracovní povinnosti. Aleksandr je v bezpečí. Pokud se rozhodne vytratit ven, nezabrání mu v tom. Pokud se někdo pokusí zaútočit na něj před očima desítek budečských, buďte mu vlaštovky milostivy.
Když Helga vrátí naběračku do kotlíku, zahlédne ve frontě Naděždu Slepičkovou. Dívka okamžitě uhne pohledem, opustí frontu a zamíchá se do davu.
Na jedné dřevěné lavičce sedí zástupce ředitele budečské školy Michalec. Helga se s ním pozdraví a přisedne si. Pohledem vyhledá Aleksandra, který sedí na zemi opřený o strom a oběma rukama drží hrnek svařáku. On zvedne hlavu a opětuje její pohled. V oranžovém světle ohně mají jeho vlasy zlatavé odlesky.
„Jak probíhá vyšetřování?“ zeptá se Michalec nenuceně. Usměje se. Ne očima.
„Jak se to vezme. Je možné od vás získat seznam žijících absolventů první úrovně, živel voda a možná oheň?“
„Nemožné vám zařídit nemůžeme, ani kdybychom chtěli,“ odtuší Michalec. „O to ostatní nás můžete bez obav požádat.“
Aleksandr přijde blíž k ohništi, napije se z hrnku a zahledí se skrz plameny na Helgu. Vatra se konečně rozhoří. Aleksandr na moment zmizí Helze z dohledu. Když plameny změní směr, je pryč.

Karel si zapálí druhou cigaretu, hodí sirku do odpadkového koše a vydá se chodníkem kolem parku nahoru do mírného kopce. Neprší, ale chodníky jsou mokře lesklé a vítr je cítit Samhainem. Hladina magie je zase o něco vyšší, než včera.
Promne si zátylek a rozhlédne se. Má nepříjemný pocit, že na něj někdo upřeně zírá. Zahlédne trojici adolescentů na lavičce a jednoho duchem nepřítomného pejskaře. Je to jen pocit.
Típne cigaretu a jde domů.

Helga překročí práh chatky. Aleksandrovo pozvání dál stále platí. Dveře pokoje má pootevřené. S někým mluví na dálku. Helga slyší jen jeho polovinu hovoru a rozumí každému třetímu slovu. Jeho hlas zní jinak. Ať už umí česky sebelépe, je to pro něj pořád cizí jazyk. Cizí země. Cizí lidé. Možná se v Budči cítí bezpečně, ale nikdy tady nebude doma.
Zaklepe na dveře. Aleksandr rychle ukončí hovor.
„Nechtěla jsem rušit,“ prohodí Helga, usměje se a opře o dveřní rám. „Používáte k hovorům zrcadlo?“
„Ano,“ řekne on a posadí se na postel. „Je to praktičtější než pořád zapalovat svíčky.“
Oheň má blízko k prázdnotě. Helga se ohlédne do chodby. Vypadá to, že jsou v chatce sami. Nejlepší čas udělat, o co ji požádal Karel během posledního telefonátu.
„Máte chvilku?“
„Samozřejmě.“ Vyzývavý úsměv.
Helga se zastaví pět kroků od něj. Pro jistotu. „Jak dobře se vyznáte v telepatii?“
„Je moc daleko od ohně.“ Zdá se, že ho sebejistota opustila. „Mám základy. Proč se ptáte?“
„Včera jste odrazil útok.“
„Bránit se umím.“
„Ubráníte se zásahu do paměti?“
„Záleží…“ Zmlkne, zajede si rukou do vlasů, pohlédne někam do zdi a zavrtí se.
Helga mu dá chvíli čas. Pak řekne: „Musíme vyloučit, že se včera nestalo právě tohle.“
Aleksandr zavrtí hlavou. „To nemůžete,“ vyhrkne.
„Pochopitelně ne bez vašeho souhlasu,“ řekne Helga smířlivě. „Nepůjdu přes mentální bariéry. Umím to zjistit jinak.“
„Jak?“ hlesne on.
„Zásah do paměti se projevuje drobnými fyzickými změnami v kontaktních místech. Necháte si sáhnout na zátylek?“
Aleksandr pomalu přikývne, sundá šálu a odhrne vlasy z krku. Helga mu položí konečky prstů zezadu na krk. Kůže pod její rukou je napjatá.
„Musíte být v klidu, jinak nic nenajdu.“
On si svlékne rukavice a promne zápěstí. Helga se na chvíli přestane soustředit. Pak rychlým rozhodným pohybem přejede po kontaktních místech. Nenahmatá nic.
„Našla jste něco?“ zeptá se Aleksandr.
„Ne.“ Helga se pokusí o povzbudivý úsměv.
Aleksandr ji popadne za ruku a zpříma jí pohlédne do očí. „Proč jste tady doopravdy?“ zeptá se.
„Řekla jsem vám všechno, co potřebujete vědět,“ odpoví Helga.
Aleksandr ji propaluje očima. „Nejste telepatka a máte dávno po službě. Něco jste mi neřekla? Máte jiný důvod být teď tady?““
Helga uhne pohledem. Měla by odejít. Hned. Chce zůstat s ním. Nesmí.
„Možná,“ odpoví opatrně.
On si přitiskne její ruku ke tváři.

Andrea si uvědomí, že už půl hodiny zírá do televizní obrazovky, aniž by vnímala film. Ještě pořád jí lomcuje vztek na Davida. Tajil magické nadání i před manželkou? Dnes jí dal přednost. Nejen dnes. Nikdy se nerozvede. Andrea taky ne. Možná jemu natruc.
Vypne televizi a jde do ložnice pro polštář a peřinu. Když si přehazuje peřinu přes rameno, někdo zazvoní. Andrea jde ke dveřím. Na sousedku, která potřebuje půjčit cibuli, je už pozdě.
Ve dveřích od bytu nechala zastrčené klíče. Tak proto zvonil.
Andrea chvatně odemkne a otevře dveře. „Davide?“ zašeptá do setmělé chodby.

X.

sobota 31. 10. 1992

Helga procitne do ranního šera, odsune ze zad štíhlou mužskou ruku a přetočí se na bok. Aleksandr se v polospánku přisune k ní, obejme ji kolem pasu a zaboří jí tvář do vlasů. První náznak svítání za oknem. Slunce vyjde nejdříve za hodinu. Helga zavře oči. Ještě chvíli se chce cítit krásná a žádoucí. První sex za celý říjen. První nevěra za celý vztah s Kryštofem.
Z polospánku ji vytrhne sotva znatelná vibrace v podlaze. Někdo volá. Helga se odtáhne od Aleksandra a zvedne odznak i se svetrem. Mimoděk se zakryje dekou. „Ano?“ zašeptá.
„Ahoj,“ ozve se z druhé strany Jeremiáš. „Jsi ještě v Budči?“
„Jsem. Co se děje?“
„Přijeď na Vinohrady. Máme další vraždu. Otevřu ti portál. Mám ti něco vzít z kanceláře?“
Takže další mrtvola v Grébovce. Aleksandr je v pořádku. Někdo jiný byl zavražděn.
„To černé pouzdro, díky. Hned tam budu.“
Když na sebe chvatně navléká spodní prádlo, Aleksandr se posadí a sáhne po hromádce oblečení na židli. „Musíš odjet?“
„Výjezd k další vraždě.“
On se zarazí uprostřed pohybu. „Mám očekávat návštěvu z Vyšehradu?“ zeptá se pak. Bez úsměvu.
„Máš neprůstřelné alibi,“ sdělí mu Helga.
Aleksandr si navleče tričko. Horní okraj nápisu na přední straně je Helze povědomý.
„Tohle tričko si neber,“ řekne mu Helga a narovná si rolák svetru.
„Proč?“
„Máš ho na fotce od vraha.“
Když Helga připíná odznak k límci kabátu, Aleksandr ji obejme a přitiskne svou tvář k její. „Uvidíme se ještě?“ zašeptá.
„Zavolám ti.“
„Zítra odjíždím z Budče,“ řekne on váhavě.
„Kdy se vrátíš?“
On se odtáhne. „Jen na závěrečné zkoušky,“ odpoví.
Helze se sevře žaludek. „Kdo o tom ví?“
„Netajil jsem to. Skládal jsem zkoušky v předtermínech. Od prvního listopadu mám přerušené studium.“
„Proč jsi mi včera nic neřekl?“
„Je to důležité?“ zeptá se Aleksandr překvapeně.
„Možná ano,“ povzdechne si Helga. „Kam odjíždíš?“
„Nemůžu o tom mluvit.“ Aleksandr zabloudí pohledem k zrcadlu. „Jinak nepojedu nikam.“
„Budeš muset,“ řekne mu. „Přežil jsi útok sériového vraha, který absorboval znalosti a magickou sílu tří vysokých mágů. Pokud to zkusí znovu, bez budečských bariér proti němu nemáš sebemenší šanci.“
Aleksandr na ni hledí, jako kdyby mu teprve teď došlo, co se děje. „Musím s někým mluvit,“ vypadne z něj. „Kolik máš času?“
„Žádný, mám výjezd. Zavolej mi.“
„Počkej,“ řekne Aleksandr. Vezme Helgu za ruce a řekne: „Má kouzla se tě nikdy nedotknou.“
Silné prastaré zaklínadlo. Helze přeběhne mráz po zádech. Tahle slova vyslovil černý velmistr hamelnský, když se loučil se svou milou. Možná neví, co dělá. Možná to ví velmi dobře.
„Co jsi mi zatajil?“
On zavrtí hlavou. „Pro všechny případy,“ řekne.
„Nevycházej z Budče do dnešní půlnoci.“
„Nevyjdu.“ Zajede Helze jednou rukou do vlasů a druhou pod kabát, prudce ji políbí a zaboří jí tvář do krku, a vzápětí se odtáhne a provokativně usměje.
Helga popadne dech, zapne si kabát, zakryje odznak a vyrazí ven. Ze sousední dívčí chatky na ni naštvaně hledí Naděžda Slepičková.

Na tmavých kamenných schodech sedí Karel a pobledlý muž s cigaretou v ruce. Helga si vzpomíná, že ho viděla předevčírem během zajišťování místa činu v Grébovce. Jmenuje se David Prokop a pracuje u kriminálky.
„Chtěl jsem ji zkontrolovat, pro jistotu,“ říká zrovna Prokop. Vloží cigaretu mezi zuby a dvakrát naprázdno cvakne zapalovačem.
Karel škrtne sirkou a připálí mu. „Dveře jste otevřel vy?“ zeptá se.
„Ano.”
„Klíčem?”
Přikývnutí. „Moje žena se to nesmí dozvědět,“ hlesne.
„Co jste dělal dál?“ ptá se Karel a naznačí Helze, aby chvíli počkala.
„Všiml jsem si krve v chodbě,“ řekne Prokop. „Běžel jsem do obýváku. Vždycky spí v obýváku.“
„Sahal jste na něco?“
Prokop zavrtí hlavou. „Já se tam nevrátím,“ vyhrkne. „Kopl jsem omylem do té krabičky, ležela předtím vedle postele. Zatřásl jsem s ní. Pak mi to došlo.“
Helga si navleče rukavice a vejde do bytu. Zaschlé tmavé kapky krve na linoleu vedoucí do ložnice. Poblikávající televize. Pach spáleniny z odpadkového koše. Zuhelnatělý kus látky. Helga přehlédne ložnici. Papírová krabička na zemi. Dva prázdné blistry.
Přivřené oči mrtvé ženy na posteli hledí přímo na Helgu. Několik kapek krve na polštáři. Helga opatrně nadzvedne její hlavu. Krvavá skvrna pod uchem. Zaschlá krev v nosních dírkách a v uchu. Tenký krvavý proužek na zátylku těsně pod vlasy. Vede odnikud nikam a náhle končí. Někdo jí otřel krev z tváře a krku.

„Andrea Sojková, dvacet devět let. Policistka. Svědkyně vraždy Jeronýma Albrechta.“ Jeremiáš pověsí na zeď fotografii oběti a přikreslí šipku mezi ni a Albrechta. „Narafičená sebevražda předávkováním léky na spaní. Příznaky zbytečně silného loutkového kouzla, všechny ostatní magické stopy pečlivě uklizené.“
„Je vdaná a nemá magické nadání, neodpovídá profilu,“ ozve se Vratislav. „Modus operandi taky nesedí.“
„Zčásti ano a vdaná byla jen formálně,“ odpoví mu Karel. „S manželem nežila, je prakticky odstěhovaný na chatu. Měla ženatého milence, ale ten má alibi. Manžel nemá alibi ani magické nadání.“ Karel zakroužkuje červenou barvou jména Sojkové, Olhanové a Aleksandra. „Je to jediná svědkyně, která nebyla za ochrannou bariérou. Vraha neviděla, oběť a čáry ano. Musel zjistit, že jsme mu na stopě. Začal panikařit, snaží se zlikvidovat svědky.“
„Měli bychom zmáčknout Kosturaka,“ řekne Vratislav. „Jestli v tom jede s ním a varoval ho…“
„Po Grébovce chodí posílené hlídky a mají mapu míst, kde by se Ježek mohl pohybovat,“ namítne Jeremiáš. „Patrně je viděl. Kosturaka bych z Budče netahal, minimálně dokud nebude po Samhainu.“
„Prověřila jsi, co dělal včera večer a v noci?“ zeptá se Karel Helgy.
„Neopustil Budeč, vyjma jednoho mezistátního hovoru žádné kontakty s vnějším světem,“ vysype Helga. „Po Samhainu odjíždí z Budče. Zatím nevím kam, pokouším se to zjistit.“
Jeremiáš se přestane houpat na židli a střelí očima po Karlovi, který zpozorní a zvedne oči k pentagramu na zdi.
„Mohla to vědět Prisková?“ zeptá se Karel.
„Mohla. Skládal všechny zimní zkoušky v předtermínech.“
„Jestli to věděla ona, ví to i Ježek. Možná se kvůli tomu rozhodl urychlit plán. Co to stopovací kouzlo?“
Jeremiáš se zavrtí na židli. „Nefunguje, Ježek je dobře zaštítěný. Zkoušel jsem úplně všechno.”
„A genetika?“
„Shoda,” odpoví Helga. „Vlasy z Albrechtova bytu jsou Ježkovy. Musel si hřeben přinést s sebou a v Albrechtově podobě ho používat dál. Bohužel vlasy jsou nepoužitelné pro jakékoli kouzlo, nepodařilo se mně ani identifikační kouzlo.“
Vratislav zabloudí očima k pentagramu na zdi. U cípu vody je prázdný kruh. „Co teď?“ nadhodí.
„Jděte domů,” řekne Karel. „Nic víc udělat nemůžeme.”

Helga za sebou zavře dveře kuchyňky a zavolá Kryštofovi. Opře se zády o linku vedle dřezu. Nemá chuť ho vidět. Ne po včerejšku. Nemá chuť mu nic vysvětlovat. Něco se změnilo. Helga neví, co přesně a jak. Kryštof neví vůbec nic. Aleksandr je o deset let mladší než Helga a zítra odjíždí ze země. Byl to jen úlet bez budoucnosti po osmiletém úletu bez budoucnosti.
Kryštof není doma. „Dneska na mě nečekej. Přespím nejspíš u sestry,“ řekne Helga na záznamník, ukončí hovor a dá vařit vodu na kávu.
Hladina změní barvu. Někdo jí volá.
„Dostal jsem svolení.“ Aleksandr. Nezní šťastně. „Stále potřebuješ vědět, kam odjíždím?“
„Ano,“ řekne Helga. Voda začíná vařit. Helga vytáhne hrnek a nasype do něj lžičku instantní kávy.
„Přijal mě do učení velmistr, specialista na černou magii,“ řekne Aleksandr. „Udělal výjimku. Nebere žáky mimo svou vlastní rodinu. Neměl jsem o tom nikde mluvit.“
Helga málem přelije hrnek. Neví, zda je to dobrá nebo špatná zpráva. „Jsi s ním v kontaktu?“ vypadne z ní nakonec.
„Ano,“ odpoví Aleksandr váhavě.
„Ty čáry, které jsi mi včera ukazoval, jsi konzultovat s ním?“
Zaváhání. „Dalo by se to tak říct.“
„Zeptej se, jak to zablokovat nebo zrušit na dálku.“
„Pokusím se.“ Zní to, jako kdyby si oddechl. „Je na zasvěceních v Karélii.“

Samhain v Budči. Aleksandr se po kolena brodí v magii a má pocit, že kdyby se sehnul a nadechl, zalkne se tou obrovskou silou. Než se sehne k papíru na zemi a začne kreslit, reflexivně se nadechne.
Vražedné kouzlo z Čar černých a velemocných tady v Budči nebude fungovat. Příliš moc ochranných bariér. Přesto si dává pozor, aby čáry na papíře nedotáhl k sobě.
„Musíš jít po obvodu kruhu a skončit, kde jsi začal,“ říká mu dívčí hlas v zrcadle. „U vrahova živlu, ne u živlu první oběti.“
„Opačným směrem?“
Chvíli je ticho. „To je jedno. Oběma směry to funguje stejně. Hlavně musíš jít po obvodu a začít na správném místě.“
„Aha,” kývne Aleksandr. „Co když nevím, kde začít?”
Tlumené kroky. Tam a zpátky. „Když jsem venku, vidím začátek. Zevnitř ho nevidím.”
„Když chci kouzlo otočit, musím jít po obvodu.“ Aleksandr si podepře bradu. „Jak ale zjistím, kde začít?“
„Můžu vytvořit dvojče kouzla,“ pronese ona zamyšleně. „Funguje to jen jednosměrně. Uvidím změny, ale nemůžu ovlivnit originál.”

Jeremiáš zapne odznak a požádá o přepojení na Karla Vrbenského. Uprostřed věty si to rozmyslí. Přejede pohledem nákres vražedných čar z grotty.
Zívne, sáhne po hrnku s kávou a vylije jej přímo na nákres.

Aleksandr si poněkolikáté stáhne rukávy bílého druidského hábitu co nejníž. Má odhalená zápěstí a cítí se nepříjemně. Magie rozechvívá vzduch a má příchuť ohně. Zasvěcující velmistr pohlédne Aleksandrovi do očí. On opětuje pohled a uzavře mysl.
„Ještě nejsi připraven,“ řekne velmistr a pokyne překvapenému Zikmundovi.
Nadechnout, odsunout stranou myšlenky. Musí se uklidnit. Musí se uklidnit.
Když hledí do ohnivé stěny, zdá se mu, že plameny mají černé odlesky.
Zikmund je na druhé straně. Tvář má plnou překvapení z nového světa.
„Jsi na řadě.“
Aleksandr se zhluboka nadechne a nakráčí do ohnivé stěny. Plameny ho pohladí po tvářích a po zádech mu přeběhne mráz.

Karel spočítá cigarety v krabičce, přitáhne si šálu ke krku a vykročí směrem k parku. Z Vodárny se dá za pár minut dojít pěšky do Grébovky. Trasu má za poslední dny projitou už několikrát.

Helga projde davem nových mágů. Poslední adept má zasvěcení za sebou, začaly oslavy. Helga zahlédne známou tvář. Aleksandrův spolubydlící Zikmund Diviš. Když volal Helze, byl rozrušený. Ještě pořád je.
Helga popadne dech. „Kde je?“ zeptá se.
„Tady.“ Diviš pokyne k lavičce.
Čekala změnu. Nečekala takhle velkou změnu.
„Ahoj,“ řekne on. Jeho magie dostala černavé odlesky. Teplé světlo vatry mu ve tváři kreslí nepřirozeně ostré stíny.
„Co se stalo?“
„Vím, jak vypadá,“ hlesne Aleksandr.
Helze přeběhne mráz po zádech. „Viděl jsi ho? Kde?“
„Předevčírem. Byl to jen záblesk. Vzpomněl jsem si až teď.“
„Kdy sis vzpomněl?“ Helga se posadí vedle něj.
„Zasvěcení. Cítil jsem oheň,“ řekne Aleksandr a dotkne se své tváře. „Vybavilo se mi to velmi jasně.“
„Co se ti vybavilo?“
Diviš se nadechne, ale Aleksandr ho zarazí mávnutím ruky. „Chtěl jsem zjistit, kdo mě ohrožuje,“ řekne. „Hned ten večer jsem šel do aleje a nakreslil zaměřovací ankabu. Chtěl jsem ho chytit a uhodit bojovým kouzlem. Je mnohem silnější, než jsem myslel. Dostal jsem ránu.“ Dotkne se žeber napravo. „Poslal mi výhružnou vizi. Přijde si pro mě. Vím, jak bude vypadat.“

Karel potáhne z cigarety a rozhlédne se. Dvě lavičky jsou obsazené. Starší muž a trojice středoškoláků. Všichni mimo doslech. Karel kolem sebe natáhne zkreslovací oponu.
„Můžu mluvit,“ odpoví Helze do odznaku. „Co ti řekl?“
„Na něco si vzpomněl při zasvěcení. Předevčírem v noci zahlédl vrahovu podobu, když se na něj pokoušel zaútočit. Popis nesedí na žádnou oběť, o které víme. Zrovna pracujeme na portrétu.“ Zaváhá, v jejím hlase se něco skrývá. „Uvědomil si to až po zasvěcení. Mluvil dost nesouvisle, byl v šoku, ještě když jsem dorazila do Budče.“
„Pošli ten portrét na strážníky a na oddělení,“ řekne Karel.
„Určitě. Zůstanu tady. Pro jistotu.“
Karel zakryje odznak šátkem, zruší zvukotěsnou oponu a promne si bolavý zátylek. Příliš málo odpočinku. Zalije ho únava. Nezvyklá. Ne nepříjemná. Ucítí vlhkost na ušním lalůčku. Nepřítomně ji otře prstem. Krev.

XI.
Helze začíná být zima. Přešlapovat na místě nepomáhá. Měla dojet domů pro svetr. Nebo si nějaký půjčit od Aleksandra. Zajímavý nápad.
Podívá se mu přes rameno. V bloku je náčrt tvaru obličeje, linie vlasů, detailně rozkreslené oči a nos, náznakem obočí. Příliš málo detailů. Může to být kdokoliv.
„Zkus se zaměřit na zvláštní znamení.“
„Měl zvláštní šálu. Neumím ten vzor popsat.“
„Zaměř se na tvář. Šálu si může převléct.“
Aleksandr poposedne a uhladí si vlasy. „Tvář taky,“ řekne.

Karel projde klikatou pěšinkou, opustí park a vydá se ulicí do kopce. Drobné kapičky deště na tváři. Měkké listí pod nohama. Měkká vata hřejivé otupělosti. Najednou šlápne do prázdna. Obrubník. Ztratí rovnováhu. Musí se chytit mladého stromku. Z nosu mu skane další krůpěj krve. Vatou projde nepříjemné ostré bušení, ale hned je zase pryč.
Křižovatka. Chodník. Další park. Schody dolů. Dotkne se zábradlí. Nemá rukavice, ale necítí chlad. Necítí vůbec nic.
Listí. Odlesky v kalužích.
Brána do Grébovky.
Potkává dva strážníky dělící se o termosku čaje a posílá je pryč.
Nerovná cestička se topí ve tmě, křivé kamenné schody, bláto, mokré kusy kamene. Rozbitá kašna. Napůl rozebraný plot. Policejní páska. Nadzvednout. Magická opona. Projít nenápadnou prasklinou. Někdo mu připravil cestu.
Točité schodiště ho vede nahoru, v absolutní tmě neví, kam jde, ale jde správně.
Světlo z výklenku.
Ohnivá sféra zavěšená ve vzduchu. Na zemi čáry. Karlovi jsou mlhavě povědomé. Ženská silueta. Staré ruce. Tvář profesorky Luciany Priskové.

Aleksandr podá Helze blok s portrétem a sáhne po svařeném víně. Pořádně se napije. Ruce mu mrznou i přes rukavice. Oči sotva udrží otevřené.
„Co?“ vyhrkne Helga. Aleksandr by přísahal, že se jí vytratila barva z obličeje.
„Znáš ho?“
„To je můj šéf. Mág první úrovně, voda. Do prdele.“ Helga odběhne a začne mluvit do odznaku.
„Cože?“ ozve se Zikmund. „Poslyš, to nedává smysl. Nemůže se přece vydávat za policajta, na to by okamžitě přišli.“
Helga je rozčilená, vrtí hlavou a přechází sem a tam.
„To kouzlo krade magii i podobu,“ hlesne Aleksandr a otočí do sebe zbytek svařeného vína. „Takhle má vypadat, až si pro mě přijde. Další na řadě byla voda. Vyhlídl si jeho.“
Helga se chvatně vrátí k nim. „Nemůžu se mu dovolat,“ řekne. „Musím jet…“ Dojde jí dech. „Musím zavolat posily. Zůstaň tady, hlavně nikam nechoď.“
„Co se děje?“ vypadne ze Zikmunda.
„Teď jsem na řadě já,“ pronese dutě Aleksandr. Najednou ví, co má dělat.
Popadne Helgu za paži. „Pojď se mnou,“ řekne rychle. „Zavoláme pomoc.“

Karla cosi vytrhne z měkké otupělosti. Leží na kamenné podlaze. Umělá jeskyně v Grébovce. Oranžové světlo ohnivé sféry kreslí na stěnách mihotavé stíny. Karel chce vyskočit na nohy. Nemůže se pohnout. Něco se stalo s jeho krkem. Zalije ho panika.
Prisková – Ježek – Albrecht – Lechová – možná sám neví, kdo je – drží v jedné ruce křídu a v druhé ohnivou sféru. „Je divné být v ženském těle,“ prohodí.
„Jste Břetislav Ježek,“ řekne Karel.
Ježkovým postojem něco přelétne. Nečekal to. „Ty můžeš mluvit?” ušklíbne se.
„Tohle nebude fungovat.“ Pachuť krve na jazyku. „Voda je zrcadlo.“
Karel zavře oči a soustředí se. Musí se stát vodní hladinou a otočit směr kouzla. Možná to nebude fungovat, ale nic jiného udělat nemůže.
Žár ho zalije jako přílivová vlna.

Když Aleksandr píše číslo na zrcadlo ve svém pokoji, zakrývá Helze výhled. Zrcadlo změní barvu a oslepne. „Nejsem tady sám, neříkej své jméno, neukazuj svou tvář,“ vychrlí Aleksandr na zrcadlo.
„Kdo je to?“ zeptá se Helga.
„Příbuzná velmistra,“ řekne Aleksandr přes rameno. Vymění si několik vět ve své mateřštině s měkkým altovým dívčím hlasem. Schoval její tvář, ne její hlas. Hlasu může být šestnáct let.
„Jak se jmenuje tvůj šéf?“
Helga zaváhá. Černokněžníci z východu nejsou žádná ořezávátka. Aleksandrovy rodiny se bojí i oděská kriminálka. Ta dívka může být kdokoli. Aleksandr zavolal o pomoc jí, ne své rodině.
„Kouzlo mám tady připravené. Můžu je spojit jako dvojčata.“ Vyslovuje opatrně, jako kdyby češtinu nikdy doopravdy nepoužívala. „Nemůžu je zavřít na dálku, ale vím, co on musí udělat.“
„On to ví taky,“ odpoví Helga bez váhání. „Naši lidé jsou na cestě. Pomůžete nám?“
„Potřebuji jeho jméno.“
Helga ucítí zachvění odznaku. Chňapne po něm.
„Helgo?“
Karel!
„Kde jsi…“ Přerývavý nádech. „Kdo je tam?““
„Co se děje? Jsi v pořádku?“
„Něco špatně,“ odpoví on. „Země místo ohně. Pořadí, špatně. Co mám… dělat?“
Helga setřese mráz z ramen a obrátí se k zrcadlu. „Jmenuje se Karel Vrbenský,“ řekne jednoduše.

Prázdnota. Vzduch. Mžitky před očima. Vdechne nasládlý pach spáleného masa. Země. Nedotýkej se čar. Oheň. Uvnitř něj.
„Karle.“ Neznámý hlas.
„Co…“ Hrdlo má jako vysypané pískem. Nevidí nikoho, nevidí nic.
Je mu zima a zalévá ho studený pot. Kolik času uplynulo?
„Karle, mluv se mnou. Máme málo času. Nedotýkej se ohně ani vody. Zruš základ kouzla. Povedu tě.“
„Nemůžu,“ zašeptá.
„Musíš. Jsem příliš daleko.“
„Oheň ve mně, pořád.“ Rozkašle se. Umělý kámen studí jako led.
„Dostanu to z tebe pryč. Slibuji. Znám tvé jméno, najdu tě. Teď musíš zrušit základ kouzla.“

Helga obejde Ježkovu zuhelnatělou mrtvolu a povzdechne si. Magicky pozměněná těla se obvykle po smrtí vrátí do původní podoby. To jeho ne. Vypadá jako identická kopie Luciany Priskové, včetně chybějící magické aury. Leží na místě vraha, ne oběti. Obrácený směr kouzla. Břetislav Ježek několik dnů přebýval v těle cizího člověka s hlavou plnou vzpomínek čtyř lidí. Děsivá představa. Nestačilo mu to. Chtěl Karlovu magii, jeho vzpomínky, jeho tvář. Chtěl si přijít do Budče pro Aleksandra. Dokončit kruh. Dokonalý živlový pentagram. Karel se ubránil. Naštěstí.
„Karel to smazal v pořadí země-vzduch-prázdnota. Měl začít ohněm,“ řekne Jeremiáš.
„Udělal bys to správně?“ zeptá se Helga přes rameno.
„Nevím. Nebyl jsem tady.“
Ona schová ruce do kapes a zachvěje se. Prozradila Karlovo jméno a nemá tušení, komu. Čeká ji uzavírání případu a vedení celého oddělení, dokud Karla nepustí z nemocnice. Je strašlivě unavená.
Když vychází ven, vyhýbají se jeden druhému pohledem.

Erik Kaminski nehne ani brvou, když ucítí závan vzduchu a magie Vilemíny Roztočilové. Neobrátí se k ní. Zírat jinému člověku do očí je pro něj nepříjemné. Vilemína to ví.
„Co ses dozvěděl?“ promluví ona.
Erik hledí oknem do nemocničního pokoje. Nehybné tělo. Dýchací přístroj. Molitanový límec na krku. Propojená síla dvou živlů.
„Vrah potřeboval oběti při jasném vědomí. Na poslední chvíli zrušil loutkové kouzlo a zablokoval jim přístup k jejich vlastní magické síle, aby se nemohli bránit. Fyzicky, úderem do citlivého místa magické aury. Vrbenského citlivé místo je krk. Vrah neuhodil plnou silou, aby ho rovnou nezabil. Nefungovalo to, ale pokračoval. Nechtěl změnit plán nebo si příliš věřil.“
Povzdech. „Co to udělalo s Karlem?“
Proto ho sem poslala. Erik se už poněkolikáté soustředí na Vrbenského magickou auru. Vypadá pořád stejně. Část Karla Vrbenského a část Břetislava Ježka. „Nevím. Něco takového vidím poprvé v životě.“
„Co vidíš?“
„Jeho magie je propojená s cizí. Promísená.“
„Neoddělitelně?“
Erik neodpoví.
„Jak z něj dostat tu cizí magii?“
„Včera jsem se Vrbenského zeptal, jak rozpozná své vlastní a cizí vzpomínky,“ řekne Erik opatrně. „Řekl mi, že jsou stejně reálné a není možné je izolovat a oddělit. Vzpomínky tvoří lidskou osobnost. Magie je provázaná s osobností.“
„Chceš říct, že nijak,“ povzdechne si Vilemína.
„Magickou sílu je možné odebrat nebo zapečetit.“ Erik si založí ruce. Rozhovor se ubírá nepříjemným směrem. „Víš, co to znamená.“
Vrbenskému by zbyl jen stín nadání, se kterým se narodil a prožil celý dosavadní život. K tak drastickému řešení se sahá pouze v krajních případech.
„Bude v pořádku,“ řekne Vilemína. „Určitě.“ Odmlka. „Doufám.“

neděle 1. 11. 1992

Paní Ježková si otře slzy a přitáhne fotografii Miloslavy Lechové blíž k očím.
„To je ona.” Povzdech. „Je to ta samá fotka. Může za to ona, že? Ona ho do toho navezla.”
Někdy je lepší milosrdná lež. Někdy.
„Ne,” odpoví Vratislav. „Byla jeho první obětí.”
Paní Ježková horečně zavrtí hlavou. „Museli jste se splést. Takový nebyl. Proč by dělal něco tak strašného?”

Karel vyčaruje drobný plamínek nad špičkou ukazováku. Chvíli na něj zírá a v hlavě má prázdno. Pak zatřese rukou, jako kdyby hasil sirku. Plamínek zhasne.

„Takže odjíždíš?“ řekne Helga do vodní hladiny.
Aleksandr má na sobě svetr s rolákem a vlasy sčesané a zastrčené za uši. Sluší mu to. „Můžeme si kdykoli zavolat,“ odpoví.
„Můžeme.“
Asi je to rozloučení.
Helga chvíli hledí do dřezu, než napíše na hladinu Kryštofovo číslo. „Ahoj,“ řekne jednoduše. „Je po všem. Do hodiny jsem doma.“

Jeremiáš mávnutím ruky zkopíruje pentagram ze zdi na prázdnou stránku vyšetřovacího spisu. Fotografie zatím vyskládá na stůl. Ježkovu odsune bokem od ostatních.
Z papíru na něj zírá prázdné místo u cípu vody.
Jeremiáš je nechá prázdné.