Kraj mezi třemi vrchy

Andělu nepřekvapilo, jak hněvně ji mlynář přivítal, jak neochotně jí ovce svěřil a s jakým gustem vysvětlil, že pracovat bude jen za mizernou stravu a spát může ve stáji.
Překvapil jí strach, ukrytý hluboko pod vztekem v odulé tváři.

Mladá vzala Andělu stěží na vědomí, s hlavou plnou svatebních příprav se těžko bude zahazovat s pasačkou.
Přesto si Anděla nemohla nevšimnout, jak moc je pod maskou veselí a smíchu vyděšená.

Nová chasa se k Anděle chová tak trochu stydlivě, však mládencům ještě mlíko po bradě teče. Ona v kradmých pohledech cítí jejich hrůzu.

„Tak pojďte,“ pokyne mlynář, „nebojte se, vejslužka bude zejtra. Někerým ale řeknu novinku hned: Domeleme pro faru, pak tu z mlejnskejch zvostane jen stárek s mládkem. Vostatní můžou táhnout.“

„Ale,“ špitne nejstarší, „kam pudem? Co budem jíst?“

„Má mě to zajímat?“ odsekne mlynář, „žerte si, co cestou najdete. Vostatně – přejídat se nemá, to nevíš?

„Tatínku!“

„Ty mlč! Cos kdy dokázala? Jedinou věc! Ženicha si dobře vybrat.“

Do seknice vpadne mlynář, bouřková mračna ve tváři.

„Nikde nikdo, mlýn jde naprázdno, kde je chasa?“, rozeřve se na Adama. Jediný zůstal doma, zle se běhá s hnátou špatně srostlou.

„Hledají Andělu, milostpane.“

Blesk a hrom udeří, ruka sahá po karabáči.

„Chceš bít starého člověka?“ zvolá Stázi. Ze stínu za ní se zhmotní mysliveček.

„Máš předobré srdce, milá,“ promluví sametově, „ale pravdu nemáš. Chasa vás bere na hůl, příliš shovívavý pane otče.“

Býčí tvář se obrátí, krví podlité oči se uhranutě vpijí do uhlově černých.

Les voní jehličím, smůlou, houbami. Anděla trhá maliny, mladá si ráno vyvzpomněla koláč. Šťastná, že unikla dřině na rozpáleném dvoře, si tiše pobrukuje.

Po včerejšku u kořenářky se jí ulevilo, třebas jí babka poradila jen do cizích osudů se nemíchat.

Natáhne ruku, celá se vypne – tahle větvička je obsypaná! – když se jí noha smekne a ona padá, řítí se ze svahu, až se sveze k nohám v myslivecké zeleni.

Silná ruka ji popadne a postaví.

„Ty,“ vydechne mládenec, „ty se mi raděj z očí kliď!“

„Andělo, pocem,“ zasyčí hospodyně. Anděla vklouzne na mlat. Hospodyně jí vrazí do ruky svazek kopru jako otep.

„Vezmi to kořenářce, tohle nemůžeme v životě užít sami. Vem to zadem, přes sad, ať tě starej rači nevidí.“

„Pán Bůh vám to oplať, děvenko,“ kořenářka zručně přiváže otep k trámu, „a sedni si na chvilku, dyť seš jak bzdina. Ten ras z vás kůži dře.“

Anděla sedí. Mlčí. Nohou kreslí do podlahy malé kroužky.

„Tak to vyklop,“ vyhrkne kořenářka rázně, a pak už jen, celá zkoprnělá, naslouchá vodopádu slov.