Kouzelné rohy III.

Pokračujeme v našem stručném nástinu nejstarších dějin budečské školy. Minulou kapitolu jsme přerušili v období svatby Libuše a Přemysla. Libuše na Vyšehradě s Přemyslovou pomocí spravovala zemi a řídila kouzelnickou komunitu, zatímco Kazi v Budči vedla školu. Kazi se jak známo provdala za Bivoje, syna Sudivojova, který proslul zejména svou schopností krotit a ovládat divoká zvířata i kouzelné tvory. Obě sestry žily ve vzájemné shodě, často se radily o nejrůznějších záležitostech a vzájemně si pomáhaly. Také některé významné učitelky z Budče přešly do Libušiny družiny a svými kouzly podporovaly její a Přemyslovu vládu. Nejvýznamnější mezi nimi byla patrně Vlasta.

Nyní se zaměříme na období po smrti Kazi a Libuše.

Prameny:

Bauer, Jan: Dějiny psal sex, nakl. Michal Zítko, Praha, 2000
Bauer, Jan: Tajemné počátky českých dějin, Akcent, Třebíč, 2004
Cibula, Václav: Pražské pověsti, Orbis, Praha, 1972
Dvořák, Otomar: Tajemné stopy minulosti mezi Brdy a Berounkou, Knihkupectví U radnice, Beroun, 2001
Jirásek, Alois:Staré pověsti české, Praha 1949
Karbusický, Vladimír: Nejstarší české pověsti, Mladá fronta 1966
Le Petit Larousse Illustré, Larousse, Paris, 1994
Rowlingová, J.K.: Harry Potter 1 – 5, Albatros, Praha, 2005
http://www.kudyznudy.cz/public/kapitola.phtml?kapitola=6674&menu=&lng=

Zvláštní poděkování Astoreth, Mathildě a Lunkvil za podnětné připomínky a doplňky. Dále děkuji Neviâthiel, Artkele a Ioreth za revizi textu.
Doufám také, že se Aveva nebude zlobit, že jsem si od ní vypůjčila jeden zajímavý motiv.

Mocný artefakt

Jako první ze sester zemřela Kazi. Vedení školy se ujala její dcera Šárka, která se snažila pokračovat v tradici těsných vztahů s Vyšehradem. Po Kazi následovala mladší Teta a nakonec i Libuše. Po Libušině smrti došlo k první závažné roztržce mezi Budčí a Vyšehradem, bohužel, jak zjistíme později, nebude ani poslední.

Přemysl se rozhodl upevnit co nejvíce svou moc a řídit sám jak mudlovské tak kouzelnické záležitosti. Přestal dbát rad žen z Libušiny družiny, proto se tyto moudré vědmy vrátily zpět do Budče. Navíc začal požadovat, aby mu byly vydány kouzelné lovecké rohy, které Budeč pečlivě opatrovala už od dob jejich tvůrce Albise. Tyto mocné magické předměty se vyznačovaly tím, že jejich zvuk zaháněl na útěk všechny nepřátele. Albis je nechal své sestře Moldawě na ochranu školy, Přemysl však trval na tom, že má na tyto rohy nárok jako dědic po Libuši.
Šárka se obrátila o radu na starší a zkušenější Vlastu. Vlasta navrhla řešení: Budeč Přemyslovi kouzelné rohy zapůjčí po dobu jeho života, ale jen pod podmínkou, že se Přemysl s Vlastou ožení. Tím se splní všechna starodávná pravidla, protože Vlasta pocházela z rodu Moldawy a byla jejím přímým potomkem, a zároveň se zachová smír, který si za každou cenu přála udržet Šárka.
Přemysl však odmítl. Vlasta na tuto urážku reagovala tím, že navždy opustila Budeč i Čechy – a vzala s sebou oba lovecké rohy. O jejích dalších osudech nic nevíme. O osudu kouzelných rohů ovšem ano, přestože informace jsou poměrně kusé a zasloužily by si další samostatné bádání.

Přenesme se na chvíli do Francké říše. Zhruba o dvě stě let později se vracel ke svému králi Karlu Velikému jeho věrný a statečný rytíř Roland, když na cestě spatřil starého muže klesajícího vyčerpáním. Pomohl mu a odvezl ho na jeho hrad. Za odměnu mu pak rytíř daroval kouzelné rohy, aby mu pomáhaly v boji proti nepřátelům. Byl snad tento stařec Vlastin potomek? Není to vyloučeno.
Legendy vyprávějí, že zvuk rohů byl tak strašlivý, že nejen že zaháněl nepřátele, ale ochromoval všechno živé v doslechu. Roland se proto raději spoléhal na svůj zázračný meč. Když se pokusil roh použít ve své poslední bitvě, bylo již pozdě. Roland padl a Karel Veliký mu sice přišel se svým vojskem na pomoc, avšak statečného Rolanda již nezachránil (bitva u Roncesvalles, 15. srpna 779).
Kouzelné rohy se po mnoha dalších peripetiích dostaly do okcitánské kouzelnické školy l´Académie de Bauxbatons. Zde je objevil český král Karel IV., koupil je po dlouhém vyjednávání a za obrovskou cenu a uložil je ve svatovítském chrámu. Jakým způsobem znovu zasáhly do českých dějin, si povíme ve vhodném okamžiku.
Ještě jednu zprávu o těchto rozích však přinášíme: V roce 1541 vypukl obrovský požár, který téměř zničil Malou Stranu i Velkou část Hradčan. Žárem se roztavily i všechny zvony. Tehdejšího císaře Ferdinanda napadlo, že by hlas rohů mohl dočasně zvony nahradit. Když na ně však hradní trubači zatroubili, stalo se něco strašného: země se otřásala, zdi se hroutily a lidé zděšeně prchali v přesvědčení, že nastává konec světa. Když nastalo náhlé ticho, otřesený císař si všiml jedné podivné věci: přestože všichni ptáci uletěli a zvířata zalezla do úkrytů, na větvi před oknem zůstali sedět dva vrabci. Císař přikázal sluhům, aby je chytili – a ukázalo se, že oba ptáci leknutím zkameněli. Od té doby se kouzelných rohů nikdo neodvážil dotknout.

Musíme se však vrátit o téměř tisíc let zpět. Šárce se nakonec s pomocí zdatného čaroděje z Přemyslovy družiny (jmenoval se Ctirad) podařilo spor urovnat, když se zavázala, že škola v Budči bude vždy věrně stát po boku českého knížete a pomáhat mu v boji proti všem nepřátelům.
Pozorný čtenář bude nyní možná trochu zklamán, protože očekával popis lítého boje, který nám předkládají pověsti o takzvané dívčí válce. Nuže tedy, je na čase vyjevit pravdu: žádná nebyla. To jen brilantní vypravěč Václav Hájek z Libočan velice svérázně interpretoval úryvek z Kosmovy kroniky, kde se popisují magické obřady o významných svátcích. Kosmas sám se o těchto obřadech mohl dozvědět z doslechu, přestože v jeho době již škola v Budči byla uzavřena okolnímu nezasvěcenému světu. Vylíčil je se zdrženlivostí odpovídající jeho postavení, přesto je dost jasné, o co šlo: „...Noc byla, zářil měsíc a jasný byl nebeský blankyt. Vtom z nich zatroubil jeden a tím jim znamení dával řka: již jste si pohráli dosti, již dosti jste jedli a pili, vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí. A ihned unesl každý jednu dívku.“ (Bauer, Jan: Dějiny psal sex, str. 31). Přestože se Kosmas jakožto křesťanský kněz pečlivě vyhnul choulostivým zmínkám o magických obřadech a líčí pouze hostinu a následné orgie, z jeho popisu je podstata věci poměrně jasná. Hájkova bujná fantazie, která ho přetvořila ve válku, je v této souvislosti až zarážející. Tolik tedy k dívčí válce, ve skutečnosti k magickému obřadu zasvěcování vyučených žáků v Budči a rituálním orgiím u příležitosti významných pohanských svátků rovnodennosti. Při tomto Velkém rituálu docházelo k symbolickému spojení mužského a ženského principu jako dvou neoddělitelných polovin podstaty vesmíru

Uhasily se všechny ohně a vymetla všechna ohniště. Druid založil nový oheň a na něm se spálilo vše, co bylo po zimě třeba zlikvidovat. Do ohně se též vhodila vonná kuřidla a všichni kouzelníci prošli očistným kouřem. Součástí oslav byly i tance kolem májky a rituál znázorňující oplodnění - mužský rituální nástroj, oboustranně broušený nůž athame, byl vkládán do ženského rituálního nástroje představujícího dělohu (malý kotlík nebo kalich). Dvojice však raději odcházely do okolních lesů a k oplodňování používaly přímo svá těla jako rituální nástroje.

Sedm jmen
Kosmas ve svém díle Chronica Bohemorum uvádí sedm jmen údajných knížat, kteří následovali po Přemyslovi: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Toto je třeba uvést na pravou míru: Starci (čarodějové?), kteří posloužili svým vyprávěním jako jeden z jeho pramenů, se zřejmě nevyjadřovali jasně, buď protože nechtěli nebo protože nemohli. V každém případě naše bádání odhalila následující poznatky.

Nezamysl a Mnata nebyli otec a syn, nýbrž bratři. Tento předpoklad naznačuje i výklad původu jmen, který spojuje Nezamysl a Mnata v jedno jediné jméno Nezamysl Moudrý (Karbusický, Vladimír: Nejstarší pověsti české, str. 168). Nezamysl se stal knížetem po smrti svého otce Přemysla. Nemáme žádné zprávy o jeho skutcích a není ani známo, zda měl kouzelnické schopnosti. Zato v případě jeho mladšího bratra Mnaty víme, že byl vyslán jako posel k víle Morganě. Podrobnosti o této misi viz první kapitola. Dosud nebylo zjištěno nic o činnosti nebo osudech Vojena a Vnislava. Zde se otvírá prostor pro další výzkum.

Stříbro až na prvním místě

O Křesomyslovi ovšem víme. Křesomysl byl skutečně kníže, sídlil na Vyšehradě a neslavně proslul svým konfliktem s tehdejším představeným budečské školy Horymírem. O co šlož
Nu šlo prostě o to, o co vždycky: o peníze, v tomto případě o stříbro.
Připomeňme první kapitolu tohoto pojednání, kde se vysvětluje, jak kněžna Libuše odhalila poklady skryté v zemi a určila je pro školu v Budči. Tak se i stalo a stříbrné doly i zlatonosné řeky stejně jako drahé kameny skutečně školu zabezpečily. Původně se zdálo, že nic nemůže ohrozit tento zdroj příjmů. Avšak opak byl pravdou. Kouzelné zdroje bohatství se nevyčerpaly – selhal lidský faktor. V dobách legendárních, jimiž se zabýváme, bývalo zvykem ukrývat zlaté poklady pod zemí a v jeskyních, které se kouzlem otvíraly vždy jen v určitém období roku. Byli určeni strážci, kteří měli zabránit nepovolaným, aby se jich zmocnili. Obvykle na sebe brali podobu velkého černého psa. Tito strážci jsou nezasvěcenými omylem zaměňováni za Smrtonoše. Tak například Libušin poklad na Vyšehradě je takto střežen. Černý pes zde byl několikrát spatřen a popsán.
Stávalo se ovšem, že se na úkryt pokladu zapomnělo nebo nebylo z různých důvodů možné ho včas vyzvednout. Tak například na takzvaném Dukátovém poli u Stradonic na Berounsku v roce 1876 dva chalupníci našli kožený vak plný zlatých mincí. Tato událost rozpoutala doslova zlatou horečku. Podobné poklady byly nalezeny i na Děčínsku a jinde. Badatelé je nazývají „rituální depot“. Jejich domněnku, že nešlo o peníze určené pro běžnou potřebu nýbrž pro magické účely podporuje fakt, že například Dukátové pole se nachází v místě pohanských svatyní. I zde byl zaznamenán výskyt strážce v podobě černého psa s ohnivýma očima. „Od Prachového pole jsem se vydal kolem zbytku někdejších valů a sestupoval jsem po západní straně hory, kde je v lese ukryt pramen. Jsou tu terasy zarostlé hustým křovím a mezi nimi malé loučky. Najednou jsem se zarazil. Před sebou na pěšině vedoucí úzkým zarostlým úvozem jsem spatřil velkého černého psa. (...) Snažil jsem se vyvarovat prudkých pohybů a pomalu jsem couval. Tak jsem se po chvíli dostal do míst, kde se dalo odbočit vpravo do stráně. Znovu jsem se podíval, co dělá pes – a překvapilo mě, že už tam není. (...) Najednou jsem začal mít velmi nepříjemný pocit. (...) Slezl jsem tedy ke studánce, prohlédl jsem si ji. Když jsem hledal vhodný úhel k pořízení fotografie, podíval jsem se opět bezděky (či snad veden nějakým tušením?) nahoru – a zatrnul jsem. Na hraně svahu, odkud jsem před chvílí přišel, se opět rýsovala černá silueta sedícího psa. Zase bez pohnutí hleděl ke mně. (...) Teprve pak jsem si uvědomil, jak je zvláštní , že jsem ho vůbec neviděl v pohybu.“ (Dvořák, Otomar: Tajemné stopy minulosti, str. 27 – 28).

Hájek následující události datuje do roku 843, líčí je však zcela zkresleně a ani datování nebude správné, pravděpodobnější je druhá polovina 8. století. V době, kdy na Vyšehradě vládl kníže Křesomysl, školu v Budči vedl jistý Horymír, rodák z Neumětel. Oba muži byli povahy až příliš rázné, a tak mezi nimi docházelo k nejrůznějším třenicím. Smír kdysi nastolený Šárkou byl ten tam. Křesomysl požadoval svůj podíl na budečských pokladech, což Horymír odmítal s poukazem na rozhodnutí kněžny Libuše. Stalo se však, že Horymír nějakým neuváženým činem nebo projevem urazil příbramské permoníky. Tito skřítkové pracující ve stříbrných dolech jsou jak známo značně nedůtkliví a vyžadují veškerou úctu a ohleduplnost. Zatvrdili se tedy, uzavřeli tajnou dohodu s Křesomyslem a začali veškeré vytěžené stříbro odevzdávat jemu.
Tuto vzpouru nenechal Horymír bez trestu. S pomocí démonů (Hájek je nazývá nočními duchy, Zdeněk Nejedlý ovšem uvědomělými rolníky) zaútočil na příbramské naleziště stříbrné rudy, zavalil je a mnoho permoníků zničil. Tento čin však přesáhl únosné meze. Nejen že tak zamezil přístup ke stříbru, ale hlavně uvolnil temné démony a využil je ke svému prospěchu. Tím porušil jeden z nejdůležitějších budečských zákonů, který praví, že nejvyšší druid nikdy nesmí jednat zištně a temné démony smí vypustit jen v okamžiku nejkrajnější nouze, kdy je ohrožena existence školy. Rada nejstarších kouzelníků proto přizvala Křesomysla na Budeč k jednání a společně nad Horymírem vynesli rozsudek smrti. Horymír však tajemným zaklínáním přivolal podivuhodného okřídleného tvora: vypadal trochu jako kůň a trochu jako drak. Vyšvihl se na něj a zmizel svým soudcům v oblacích. Od té doby ho nikdo nespatřil ani o něm neslyšel. Tato událost je zároveň významná tím, že poprvé dokládá výskyt vzácných testrálů na našem území.
Problémy s financováním chodu školy vyřešil až Křesomyslův nástupce Hostivít s pomocí nového nejvyššího druida Neklana. Rozhodli se povolat odborníky. Hned uvidíme, jaké hosty kníže a představený školy uvítali. Obrátili se s žádostí o pomoc na egyptské skřety. Čtenář bude možná překvapen, jak to v oněch dávných dobách bylo možné. Nesmíme však zapomenout, že pro kouzelníky vzdálenost není žádná překážka. Škola v Budči udržovala od nepaměti čilé vztahy s jinými kouzelnickými centry. Máme pádný důvod se domnívat, že kontakt Budče s čarodějnickým centrem v Thébách obstarávaly vlaštovky. Skřeti pozvání do Čech přijali, usídlili se v Koněprusích a začali spravovat Libušinu nadaci. Velice rychle usměrnili i vzpurné permoníky. Od té doby probíhalo vše hladce a s výjimkou kratšího období skřetích rebelií v 18. století se již nikdy nestalo, že by se Budeč musela potýkat s problémy týkajícími se přísunu nebo toku peněz.

Související články:

Přehled dějin
Krok a jeho dcery
Bitva na Turském poli
Budeč na konci starověku a v raném středověku
Mezi kříži
Rotunda
Sklízí bouři