Moje články

  • Obrázek uživatele Aveva

    Pohádka pro malého jestřába

    Z povídky: 

    Drabble na dobrou noc z DMD 2019 na téma: Vzdušné zámky

  • Obrázek uživatele Aveva

    ... nebo mlč navěky

    Z povídky: 

    Drabble o kněžně Libuši a o předvídání budoucnosti z DMD 2019 na téma: Pelyněk

  • Obrázek uživatele Aveva

    Varování

    Z povídky: 

    Taková maličkost pro Triumvirátí literární cvičení.
    Po přečtení zadání jsem si vzpomněla na jedno své starší budečské drabble a proto je i tenhle kousek budečský, ačkoli to na něm není nijak výrazně vidět :o)

  • Obrázek uživatele Aveva

    Pole sváru

    Říjnové téma 4D (Ploty z kamení) mě inspirovalo. Hodila jsem si na papír krátký příběh a pak ho brutálně seškrtala, aby měl sto slov. Jenže mi té původní verze přišlo líto a tak jsem dokončila i tu. Takže si tu příběh o jednom rozděleném poli můžete přečíst dvakrát :o)

  • Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

    Záhada zmizelého spisovatele I

    Kdo by nechtěl proniknout do utajeného magického světa a zažít nevídané dobrodružství? Možná každý, avšak druhá strana má na věc jiný názor. Utajení má mnoho dobrých důvodů a amatérské pokusy o odhalení zakázaných tajemství čarodějové nelítostně odrážejí. Z toho má pořádně zamotanou hlavu soukromá vyšetřovatelka Lada Durmanová, která otevře zapomenutý případ a začne pátrat po osudu příliš zvědavého mládence. Zápolí s neochotnými a zapomnětlivými svědky a brzy se ukáže, že někomu její všetečnost není po chuti. Čelí nástrahám mocných nepřátel a zdá se, že ani Vyšehrad nestojí na její straně.

  • Obrázek uživatele Aveva

    Pouto

    Drabble pro březnové 4D téma Co nás rozděluje.
    Aneb značně generická love story.

  • Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

    Pomezí

    Z povídky: 

    Příběh o dobrodružství Evžena a jeho bratrance Ambrože v paralelním světě vznikl v rámci DMD 2020.
    Odehrává se na konci jara 1995.

    _______________________________________________________________________________________________

    Kam se poděl?

  • Obrázek uživatele ef77

    Mlýn v Těchobuzi

    Co by kamenem dohodil od Těchobuze stojí v krásném údolí Trnávky starý mlýn.
    V něm se odehrává příběh psaný v rámci DMD 2020 - příběh o lakotném mlynáři, jeho dceři, pasačce Anděle a mysliveckém mládenci, který voní po síře.

  • Obrázek uživatele ef77

    Mlýn v Těchobuzi

    Z povídky: 

    Slunce, modré nebe, zlaté obilí. Letní den marnotratně rozhazuje své půvaby do daleka, až tam, kde odbíjí polední zvon. Ospalá neděle.

    Jen v mlýně ruch a shon, tady se pracuje svátek nesvátek. Sem ospalost nepatří, jen olověný spánek pro sedřené, ale k němu předaleko.
    Stárek a mleči, čeledíni a služky kmitají v rychlém crescendu, secvičený sbor hnaný býčím řevem nemilosrdného mlynáře. Tváře stažené strachy, krok stranou znamená pád.

    Ten, který vše pozoruje z přítmí lesa, se usměje, pohlédne na svůj šat a v duchu mávne rukou. Je to klišé, ale ať.

  • Obrázek uživatele ef77

    Anděla

    Z povídky: 

    Vstala před kuropěním, připravila kamna, nasypala slepicím, podojila krávu, nanosila vodu.

    Když mladá vstala, přinesla jí houstičku, hodila peřiny do oken, naštípala dříví, zatopila a postavila na oběd.

    Umyla nádobí, zametla, připravila si loktuši a šla na trávu.

    Teď si chladí nohy v potoce, snad si nikdo nevšimne, že se zastavila, mlynář hlídá mleče, mladá sedí pod hruškou a malátně odhání mouchy, dělají jako zjednané, přijde bouřka. K něžné šíji se přisaje ovád, mladá vyletí.

    „Dovolíte?“

  • Obrázek uživatele ef77

    Na dvoře

    Z povídky: 

    „Mladá pozvala novýho myslivce na voběd, šak už má taky roky na vdávání,“ hospodyně neomylně vybere z hejna husí tu nejtučnější a podá ji Anděle.

    „A von nevypadá, že by mu to vadilo, porád se tu vometá, jak de mladá na humna, už pádí z lesa jako čert. Kytičky jí váže, vočkem mrká. A pěknej mládenec to je, to zas jo. Když ten starej škrťa dá holce aspoň trochu slušný věno, do podzimka je shodí z kazatelny.“

    Z husího krku vytryskne proud krve a potřísní Anděle ruce.

    „No tak nebul, přece. Tumáš, vysmrkej se. Z něčeho ten voběd uvařit musim.“

  • Obrázek uživatele ef77

    Mladá

    Z povídky: 

    Ráno jako malované, slunce jí na tvář kreslilo obrázky, až vstala, nechala se vést náhlým rozmarem a vyběhla ven do sadu, do trávy mokré rosou.

    Teď stojí na zápraží, bosé nohy studí, dívá se na Andělu, jak vytrhává z husí mrtvolky poslední brky, a myšlenky se jí toulají bůhvíkde.

    Kdysi snívala o tom, jak tu jednou bude paní. Mlynářka. Ta, která sedá v kostele v první lavici, v krajkách, čepec naškrobený.

    Dokud jí otec nevysvětlil, kde je její místo a co se od ní čeká.

    Kinder, Küche, Kirche.

  • Obrázek uživatele ef77

    Oběd

    Z povídky: 

    Stázi není schopná polknout ani sousto.

    Přetrpěla mlčky řvaný žalozpěv nad zlaťáky, vyhozenými z okna, když každá podruhyně si najde chlapa bez rozhazování, zatímco cumploch ze mlejna na to potřebuje bankety, teď mlčky snáší otcovo blábolení o obilí a mletí, o drahotě a daních.

    A k tomu všemu Anděla, roztržitá a rozklepaná, s rukama volšovýma.

  • Obrázek uživatele ef77

    Večer

    Z povídky: 

    Stázi se zasněně odstrojuje.

    Nakonec to byl pěkný den, přežila otcovo tlachání a ukradla si letmou chvilku v sadu, kdy k ní mluvil, ach, tak přesladce.

    Anděla odestlala, teď přešlapuje ve dveřích, odkašle si, pak začne něco vykládat, Stázi ji zpočátku ani nevnímá.

    „…ty voči, milostslečno, ty voči jako černý studně, ten pohled, jako když mráz žehne, já jim nechci radit, ale nechaj ho bejt, najde se onačejší…“

    „Andělo!“, přeruší ji rázně, „nemyslíš, že tyto úvahy služce nepřísluší?“

  • Obrázek uživatele ef77

    Kořenářka

    Z povídky: 

    „Andělo, pocem,“ zasyčí hospodyně. Anděla vklouzne na mlat. Hospodyně jí vrazí do ruky svazek kopru jako otep.

    „Vezmi to kořenářce, tohle nemůžeme v životě užít sami. Vem to zadem, přes sad, ať tě starej rači nevidí.“

    „Pán Bůh vám to oplať, děvenko,“ kořenářka zručně přiváže otep k trámu, „a sedni si na chvilku, dyť seš jak bzdina. Ten ras z vás kůži dře.“

    Anděla sedí. Mlčí. Nohou kreslí do podlahy malé kroužky.

    „Tak to vyklop,“ vyhrkne kořenářka rázně, a pak už jen, celá zkoprnělá, naslouchá vodopádu slov.

  • Obrázek uživatele ef77

    Zde je doma Mamon

    Z povídky: 

    Do sadu se vkrádá soumrak, nastal čas loučení. Čas na první polibek, letmé setkání rtů. Chvilku pozoruje svůj vlastní obraz v překvapených očích, rozloučí se lehkým dotykem ruky, pak se tiše vytratí. Půda je připravená, pole zoráno, nadchází čas setby.

    Dcera je jeho, teď musí ještě zapracovat na otci.

    To by ovšem nemělo být těžké, pomyslí si rozjařeně.

    Každý smrtelník má svoji slabinu a zde je přímo nepřehlédnutelná. Lakomec, držgrešle, vydřiduch, hrabivec, v hlavě má jen peníze. Na vývěsním štítu se skví:

    Mamon!

  • Obrázek uživatele ef77

    Kdo se bojí, nesmí do lesa

    Z povídky: 

    Les voní jehličím, smůlou, houbami. Anděla trhá maliny, mladá si ráno vyvzpomněla koláč. Šťastná, že unikla dřině na rozpáleném dvoře, si tiše pobrukuje.

    Po včerejšku u kořenářky se jí ulevilo, třebas jí babka poradila jen do cizích osudů se nemíchat.

    Natáhne ruku, celá se vypne – tahle větvička je obsypaná! – když se jí noha smekne a ona padá, řítí se ze svahu, až se sveze k nohám v myslivecké zeleni.

    Silná ruka ji popadne a postaví.

    „Ty,“ vydechne mládenec, „ty se mi raděj z očí kliď!“

  • Obrázek uživatele ef77

    V podvečer

    Z povídky: 

    Když nechá mlynář zapřáhnout a sám veze mouku pro zámeckou kuchyň, když s večerem přijde požehnaný chlad, když se mlýnské kolo otáčí v náhonu, a mlýn se rozezvučí kakofonií práce, pak ti, kteří tu jsou nevolnickou smlouvou uvězněni, zvednou hlavu.

    První si odkašle stárek:
    ”Jsou mlynáři, chlapi, chlapi!“

    Pak se přidá mládek.
    ”Když jim mlýny klapy, klapy!”

    Nakonec zpívá celá chasa. Je v tom kus furiantství, ve kterém i těžká práce jde od ruky líp.

    Dveře do mlýnice se rozletí, sbor utichne.

  • Obrázek uživatele ef77

    Blesk a hrom

    Z povídky: 

    Do seknice vpadne mlynář, bouřková mračna ve tváři.

    „Nikde nikdo, mlýn jde naprázdno, kde je chasa?“, rozeřve se na Adama. Jediný zůstal doma, zle se běhá s hnátou špatně srostlou.

    „Hledají Andělu, milostpane.“

    Blesk a hrom udeří, ruka sahá po karabáči.

    „Chceš bít starého člověka?“ zvolá Stázi. Ze stínu za ní se zhmotní mysliveček.

    „Máš předobré srdce, milá,“ promluví sametově, „ale pravdu nemáš. Chasa vás bere na hůl, příliš shovívavý pane otče.“

    Býčí tvář se obrátí, krví podlité oči se uhranutě vpijí do uhlově černých.

  • Obrázek uživatele ef77

    Nalezená

    Z povídky: 

    Na mechovém polštáři leží Anděla jako malé děvčátko, které přepadla dřímota. Je studená jako smrt.

    Odnesou ji rovnou ke kořenářce.

    Uloží ji do veškerých duchen, které má, pak chasu bez milosti vykáže.

    Na odřeniny kaši z kostivalu, na plotnu víno s pelyňkem a medem. Do něj vše, co pomoci může:

    Kořen galgánu mraky v mysli rozptýlí.
    Jablečník srdce posílí.
    Bukvice lékařská chmury z hlavy vyžene.

    Modlí se, aby její malí věrní pomocníčky neselhali ani tentokrát. Uškodit nemůžou.

  • Obrázek uživatele ef77

    Návrat

    Z povídky: 

    „Tak pojďte,“ pokyne mlynář, „nebojte se, vejslužka bude zejtra. Někerým ale řeknu novinku hned: Domeleme pro faru, pak tu z mlejnskejch zvostane jen stárek s mládkem. Vostatní můžou táhnout.“

    „Ale,“ špitne nejstarší, „kam pudem? Co budem jíst?“

    „Má mě to zajímat?“ odsekne mlynář, „žerte si, co cestou najdete. Vostatně – přejídat se nemá, to nevíš?

    „Tatínku!“

    „Ty mlč! Cos kdy dokázala? Jedinou věc! Ženicha si dobře vybrat.“

  • Obrázek uživatele ef77

    S časným podzimem

    Z povídky: 

    Kořenářka hlídala Andělu jako ostříž. Chasu dovnitř nepustila, hospodyni dovolila tlachat nejvýš o počasí.

    Že v mlýně je po ohláškách, jí řekl až farář, jakmile s pomazáním pro nemocné přišel.

    Až když jeřabiny červenaly a babka vyrazila paběrkovat klásky, vplížila se k Anděle hospodyně a novoty na ni vychrlila.

    Že mlynář chasu propustil a má teď nové mleče. Mladé a divné.
    Že mladá před svatbou místo se smíchem chodí s očima krvavýma.
    Že mlynář Andělu za služku už nechce, ale nechal by ji ovce pást.

  • Obrázek uživatele ef77

    Strach

    Z povídky: 

    Andělu nepřekvapilo, jak hněvně ji mlynář přivítal, jak neochotně jí ovce svěřil a s jakým gustem vysvětlil, že pracovat bude jen za mizernou stravu a spát může ve stáji.
    Překvapil jí strach, ukrytý hluboko pod vztekem v odulé tváři.

    Mladá vzala Andělu stěží na vědomí, s hlavou plnou svatebních příprav se těžko bude zahazovat s pasačkou.
    Přesto si Anděla nemohla nevšimnout, jak moc je pod maskou veselí a smíchu vyděšená.

    Nová chasa se k Anděle chová tak trochu stydlivě, však mládencům ještě mlíko po bradě teče. Ona v kradmých pohledech cítí jejich hrůzu.

  • Obrázek uživatele ef77

    Nejblíž

    Z povídky: 

    Chlad oholil větve stromů do pahýlů, když se Anděla znovu zastavila u kořenářky. Do štucle pečlivě zabalila její zvláštní mazání pro ovce a rozloučila se, aby se ve dveřích prudce otočila a vyhrkla:

    „Takhle to dál nejde, teta! V mlejně nejni k vydržení, mladá chodí jak stín, noví mleči někam mizej, nad mlejnem kráká hejno havraní, a i ten mizera mlynář jakoby se den vode dne před vočima ztrácel! V mlejně nejčko ten divnej myslivec poroučí. Přece ho nenecháme! Musíme něco udělat.“

  • Obrázek uživatele ef77

    O půlnoci

    Z povídky: 

    S půlnocí mlýn utichne. Na hambalkách je slyšet už jen šustění sena, kravské přežvykování, tiché zvonky ovcí, lehoučké kroky koček, praskání trámů.

    Anděla tichoučce sleze dolů na dvůr, ve vratech stodoly se zaposlouchá. Nikde nikdo, jen noční pták přelétne tichem a zmizí. Anděla přeběhne dvůr, kliku domu stiskne pomaličku, aby nezaznělo ani zaskřípání.

    Přeskočí vrzavý schod a zastaví se. Přešlapuje na bosých nohách, zavře oči a naslouchá. Dům vzdychá vzdálenými šepoty, nic víc slyšet není.

  • Obrázek uživatele ef77

    Za svítání

    Z povídky: 

    Stázi se nechala odvést pokorně, jako ovečka. U kořenářky se rozmluvila a bylo to, jako když se hráz protrhne a žene vodu prudce náhonem.

    Kořenářka, Anděla i stárek, kterého babka jako člověka světem protřelého pozvala, poslouchali bez hlesnutí.

    Svítá.

    „Co budeme dělat?“ prolomí šedé ticho stárek.

  • Obrázek uživatele ef77

    Síla

    Z povídky: 

    „Ne,“ odpoví kořenářka, „vod vás todle nikdo nečeká, milostslečno. To jedovatý bejlí, co ste zasejt pomáhala, bude, bohužel, jiná plejt.“

    Smutně se podívá na Andělu.

    „Zešílelas?“ vzkřikne Stázi.
    „Dyk je to dítě!“ vyskočí stárek.
    „Teta, už jednou mě málem zabil,“ hlesne Anděla.

  • Obrázek uživatele ef77

    Zimní les

    Z povídky: 

    Naposledy se ovce pasou na strništích postříbřených prstíky mrazu. Dotýkají se i Anděly, něčeho hluboko v ní a brání jí se rozmáchnout.

    Stázi pláče i ve dne, mleči mizí, v mlýně černota a ona je bezmocná, bezradná, sama.

    Slunce kreslí v zimním lese jasné pruhy světla. Dívá se na ně tak dlouho, až se najednou rozplynou, prostoupí zem a ona je následuje, do kořenů a níž, vpíjí se do kamene, a kámen, kořeny a větve se vpíjí do ní, až splynou v jednu sílu, v jeden pramen, a ona pije, nenasytně, až do dna.

    Pak se rozesměje a rozpláče zároveň.

  • Obrázek uživatele ef77

    Podvečerní píseň

    Z povídky: 

    Zahnala ovce do ovčince, vykydala, seno nanosila, zametla dvůr. Teď stojí na zápraží a poslouchá, jak mlýn zpívá.

    Ve vantrocích zní píseň pošpiněné vody.
    V náhonu klape mlýnské kolo v kalném rytmu.
    Ležák i běhoun vrzavě skřípou o hanbě a o temném mletí. Ozvěna rozhazuje tóny po celé lednici.
    Zmučené hlasy hřídelí, moučníků, svorů, podvalů, kobylic, kladnic, moučnice i korčáku plní podvečer drásavou disharmonií.

    Smutná a teskná hudba, koncert zla a zmaru.

    Vprostřed dvora stojí dirigent, očima jako dva uhle vyhledá Andělu a vyzývavě se zašklebí.

  • Obrázek uživatele ef77

    Tváří v tvář

    Z povídky: 

    Pohled černého myslivce propaluje pevně semknutá víčka. V hlavě jí zazní ostrý hlas.

    „Chceš se mi vzepřít, bláhová?“

    Anděla se roztřeseně nadechne.

    „Co chceš zpátky? Žebravý, mizerný život? S pánem, který každou kůrku dvakrát obrátí?“

    Náhle hlas medově zapřede.

    „Přidej se ke mně. Uděláme svět lepším.“

  • Obrázek uživatele ef77

    Mistr

    Z povídky: 

    Myslivec udeří. Vůle narazí na vůli, úder na protiúder, zápraží pod nohama začíná žhnout, Stázina ruka se chvěje v Andělině dlani.

    Z mlýnice se vyvalí temnota, zakrouží nad dvorem jak krkavčí hejno, než zacílí. Proniká i pod sevřená víčka, naplňuje děsem, pálí jako oheň, spoutává, sráží. Na kolenou se Anděla dotkne žuly zápraží a natáhne do sebe sílu kamene. Vstane, rozpaží a temné praporce se rozpadnou.

    „To je vše, vzácný pane?“ zeptá se ochraptěle.

    Myslivec vztekle zavrčí, maska milého mládence popraská, tvář zbledne a protáhne se do děsivého šklebu.

  • Obrázek uživatele ef77

    Volba

    Z povídky: 

    Na dvoře mlýna stojí Anděla, vedle ní Stázi, hrůzou bledá. U vrat černý myslivec, tma už pomalu rozmazává jeho rysy.

    Mezi nimi mleči jako hráz. Mladí, neochmýření, bok po boku těch, kterým už mráz postříbřil vlasy.

    „Co uděláš? Udeříš a zabiješ nevinného. Couvneš a udeřím já. O sílu tě připravím, o moc tě oberu. Pak tě nechám jít, abys mohla každou trpkou chvíli zbylého života litovat, o co jsi přišla. A nevinní stejně pomřou, jeden po druhém. Teď musíš volit, dívko s jménem anděla. Ať zvolíš cokoli, budeš mít na rukou krev. V čem se pak ode mne budeš odlišovat?“

  • Obrázek uživatele ef77

    Kámen

    Z povídky: 

    Anděla polkne strach, natáhne se hlouběji ke kameni a zeptá se ho na radu. A kamenné srdce kraje odpoví.

    „Nejsi jen služka, děvenko, máš svou sílu,“ řekne rázně kořenářčiným hlasem.
    „Nejsi jen pastýřka, dítě, máš svou moc,“ zaduní stárkovým basem.
    „Nejsi poslední chudák, máš svůj dar,“ zašeptá jako Stázi.
    „Nejsi jako on,“ promluví chór mlynářských chasníků.

  • Obrázek uživatele ef77

    Po bitvě

    Z povídky: 

    Kde stával mlýn, je skála. Pevná žula, tvrdá jako místní kraj. Anděla klesne na zem námahou. Vedle ní štká Stázi, mleči se rozhlíží, jakoby nemohli uvěřit, že jsou volní.

    Jen mlynář běhá, jak ovádem bodnutý, ze dvora ke skále. Rukama lomí, bezradně je rozhazuje, do kamene kope, jako káča se točí. Dopotácí se k Anděle, rudý jako rak, v odulé tváři krvavé šrámy od nehtů. Prasečí očka se zabodnou do jejích.

    „To je tvoje vina! Vo mlejn si mě připravila, špíno čarodějná,“ zasípe.

  • Obrázek uživatele Aveva

    Sladké tajemství

    Z povídky: 

    Náladové drabble o včelách a Budči.
    DMD 2020 - téma Masky.

  • Obrázek uživatele Aveva

    Kouzla pro dům i polnosti - položka 235

    Z povídky: 

    Výňatek ze sbírky užitečných kouzel.
    DMD 2020 - téma Zakopaný pes

  • Obrázek uživatele Aveva

    Velké a malé

    Z povídky: 

    O odpovědnosti dobrého správce.
    DMD 2020 - téma Magické proužky

  • Obrázek uživatele Aveva

    Přivolávání jara

    Z povídky: 

    O fungování světa.
    DMD 2020 - téma Zachovejte paniku

  • Obrázek uživatele Aries

    Setkání s Libuší

    Film Taťány Markové představuje nejrůznější podoby mýtu o kněžně Libuši. Ani náš Budečský vlastivědný spolek nebyl opomenut.
    Na záznam televizní verze filmu se můžete podívat tady.
    Děkujeme a film vřele doporučujeme, jistě tam každý najde něco zajímavého, co ještě nevěděl!

    Tags: 
  • Obrázek uživatele Aveva

    O slunovratu

    Z povídky: 

    Zimní slunovrat nepochybně je významný magický okamžik. Ohně se o něm pálí od dob, kdy si lidé zotročili oheň. Je to nevyhnutelné. Nejdelší noc v roce je děsivá a chladná a strach, že Slunce odejde už navždy, hlodá v každém srdci.

    Tuhle povídku jsem vám chtěla věnovat k Vánocům, ale napsala se nějak pomaleji, než jsem předpokládala.
    Doufám ale, že si ji užijete i s menším zpožděním ;o)

Stránky